Marnivá žena v rozpuku, jejíž dokonalé obličejové křivky dohánějí ke vřelosti i takového amorálního vyvrhela, jakým se po nesmlouvavém psychickém nátlaku okolí cítím být, rozšířila své cestovní návyky o odpolední dopravní směnu. Nyní mám tedy šanci obluzovat uhrančivými pohledy její tmavě rudé vlasové výhonky i po cestě z frustrujícího pobytu v zaměstnání, což je zcela dechberoucí. Ze samé radosti nad tímto převratným zlomem v dějinách vnitrostátní dopravy jsem ihned po příchodu domů zaútočil na stoh starých časopisů a odeslal na adresu nejlepšího kamaráda první pohlednici, která mi v nastalém chaosu přišla pod ruku. Potřeboval jsem si dokázat, že se ještě umím dělit o radost.

   

Prachsprostá krádež novější verze textového editoru z produkce jedné nanicovaté softwarové firmy, která s gustem klame zákazníky už svým jménem, přinesla do mého spisovatelského života několik velmi zajímavých statistických ukazatelů. Na úvod tohoto krátkého povídání se sluší zmínit, že již od raného mládí náruživě podléhám nutkání zaznamenávat v rekordně krátkých intervalech sebemenší postup v jakékoliv pracovní či zábavní záležitosti. Zářným příkladem budiž historická hra UFO: Enemy Unknown, ve které jsem se svým hektickým bušením na tlačítko SAVE dosáhl pozice s pořadovým číslem 1462. Není jistě třeba dodávat, že toto číslo ohromilo nejednoho lehkomyslného drtiče, který se při svém nezodpovědném přístupu přehoupl sotva přes mizerných pár stovek... Dávno zapomenutý pocit zadostiučinění, který mne v těch slunečných dobách provázel každým dnem, se vrátil až dnes - to když jsem v zoufalé snaze odhalit krutou pravdu o své osobnosti otevřel menu Soubor a nejistě klikl na položku Vlastnosti. Kýžené informace o tom, zda jsem kuřák, pijan či sponzor potravy na 90% afrického území, jsem se sice nedozvěděl, ale dialogové okénko mi poskytlo odpovědi na otázky s přinejmenším stejným faktorem palčivosti. Pod záložkou 'Statistické údaje' se totiž skrývá zcela revoluční údaj o tom, kolikrát byl dokument tou či onou cestou sejvnut. Jaké bylo mé rozjaření, když jsem zjistil, že u dokumentu o souhrnné délce pěti normostran se mi to povedlo téměř tisícšestsetkrát! Cítil jsem horkost v srdci a mrazení v zádech, cítil jsem oheň v očích a vášeň na rtech, cítil jsem led procházející hrdlem a prst řitním otvorem. Jako by se vrátily. Staré časy!

V přítmí servisního skladu si potichu užívám poslední hodiny nespoutané volnosti. Již v úterý toto tiché a útulné místečko navždy změní příchod nového zaměstnance, jehož brunátné tlapy rozvíří poklidnou atmosféru v pomyslné roje divokého včelstva. Nevím, jaké je obecné povědomí o tomto faktu, ale k smrti nenávidím osobní seznamování s cizími lidmi. Představa, že budu nyní nucen trávit všechny intimní chvíle za bedlivého dozoru jakéhosi podivného tvora, jehož sedací důlek byl vytlačen ani ne metr a půl od toho mého, je tedy vrcholně skličující. Přemýšlím a děsím se představami lidských archetypů, které mohou nově příchozího člena pracovního kolektivu zaštiťovat. Bude to šílený svalovec, jehož obrovský falus bude viset nad mým čelem jako Damoklův meč, připraven na povel svého pána infiltrovat křehkou odpadní rouru mého asketického těla? Bude to vyzáblý smrťák, který využije každé příležitosti, aby výhružně zašermoval s odjištěnou stříkačkou plnou vlastní, HIV pozitivní krve? Ach, proboha, nechci to vědět, ba ani tušit. Jedno vím ale jistě - po jeho přijetí se rozpůlí ta hodina týdně, kterou obětuji práci, na dvě poloviny a jednu z nich bude muset smést ze stolu on sám. Ale za jakou cenu?

Dlouhý a pestrý život průbojné kultury, která se přibližně před rokem s vervou usadila na závěrečných částech mých horních končetin, se v posledních týdnech chýlil ke zdárnému konci. Takto optimisticky jsem aspoň nahlížel na situaci z pohledu nedobrovolného hostitele, který nemá pro houževnaté bujení na svém povrchu sebemenší pochopení. Bohužel, realita opět minula můj mozek o několik zeměpisných délek. Včerejší nečekaná recidiva okolo prostředního prstu pravé ruky, kde se stále udržují poslední zbytky zákopových jednotek, mne nachytala na švestkách. Tento novodobý Pearl Harbor mi připravil noc plnou meditace, kdy jsem se snažil ukecat všechna nervová zakončení, že to přece jenom není tak hrozné. Když jsem okolo páté hodiny ranní končil, věděl jsem, že bitva je prohraná na plné čáře. Beze známky pokoření jsem tedy zamířil do nejbližší lékárny a s vítězoslavným obličejem zakoupil jeden metr rychloobvazu z produkce akciové společnosti Chemopharma, kterou tímto zdravím. Poté, co jsem béžovou stranu náplasti opatřil dostatečným množstvím zastrašujících hesel, došlo k nemilosrdnému útoku. Přidušené výkřiky jsou neklamným znamením, že právě v této chvíli podléhají poslední zbytky revoluční fronty sžíravému působení kortikosterodiní masti. Vítězství je moje.

Tiskárna značky Hewlett-Packard, se kterou jsem si v říjnu minulého roku užil třicet hodin katastrofální frustrace, je zpět! Jiná doba, jiný zákazník, jiný kus... jen ta neoddiskutovatelná kvalita zůstala. Jelikož jsem se na konci onoho loňského fiaska dozvěděl, že na vině byl špatný firmware, nijak jsem se neostýchal a rovnou poslal tento modrošedý zvratek do nejbližšího servisního střediska. OPT.

Slovenská kamarádka, jejíž životní neštěstí spočívá v tom, že mi prozradila pravdu o své půlroční adopci křestního jména 'Dušana', dnes veřejně přislíbila, že mi v příštím návalu své štrikovací vášně vyrobí ubrus Front Line Assembly. A to nežertuji.

Jak jsem se při odpolední cestě autobusem přesvědčil, včerejší instruktážní bajka o močení ve veřejných prostředcích padla na úrodnou půdu. Přes velmi solidní čtvrtinu podlahy tohoto dopravního prostředku se totiž podélně táhla stružka jakési tekutiny, kterou jsem po několika minutách statického sezení neomylně identifikoval jako usychající moč. Jelikož jsem se usídlil těsně za (vyschlým) pramenem této zlatavé Amazonky, mohl jsem si náležitě vychutnat reakce všech poděšených cestujících, kteří neuváženě zasedli místa nad jejím korytem. Jak se dalo čekat, celá cesta se pro tyto nešťastníky odehrála ve jménu neustálého ošívání, posmrkávání a obecně útrpného chování. Vzhledem k nepříznivé podnebné situaci navíc řidič duchaplně zapnul topení, což oné charakteristické vůni přidalo na síle. Inu, co vám budu povídat - ať už bylo pachatelem celé této taškařice ukřičené dítě s nedostatečnými znalostmi společenských regulí, stařec, neschopný zadržet urínu, či mentálně stižený občan, obdařený libovolnou mutací obou vyjmenovaných závad, jeho božství mu zkrátka nelze upřít.

Na pravidelné autobusové trase Vsetín - Valašské Meziříčí došlo k bizarní události. Dva lidé ze zcela odlišných zájmových skupin totiž nečekaně uzavřeli nezávazný partnerský spolek a nyní spolu před užaslými zraky všech cestujících chodí. Vzhledem k neuváženému výběru místa k sezení jsem se stal hned v rozpuku jejich úsměvného vztahu svědkem kompletního průběhu jednoho z úvodních milostných rozhovorů. Během nejdelších 30 minut v dějinách české pozemní dopravy jsem vyslechl kolem sta fatálně imbecilních vět a stejné množství dvojsmyslů se sexuálním podtextem. Evidentně psychicky nevybavený chlapec využil sebetenčího stébla ke zvrácení hovoru do píchací roviny, což dívenku trvale uvádělo do příšerné chichotavé situace a mne do osvobozujících mrákot. Reprezentativním příkladem tohoto slovního pettingu byl okamžik, kdy děvče, očividně vyvedené z míry zuřivým smrkáním, okomentovalo svou bezradnost při hledání vhodného úložiště pro použitý kapesník slovy 'No... kam to mám strčit?' Chlapec pochopitelně nelenil a využil slova, evokujícího po zapojení veškeré dostupné fantazie pohlavní styk, k nastolení dětinské erotické tenze lascívně pronesenou větou 'Jo tak ty nevíš, kam to strčit, jó?' Když jsem se po osmdesáté repríze této situace hroutil do mdlob, dorazil mne klučík dotazem na věk svého budoucího šukacího pytle. Poté, co se mu dívka svěřila, že plýtvá kyslíkem již 14 a půl roku, uštědřil mému zdravému rozumu direkt konstatováním '14 a půl? No tak to ještě nemáš ani techničák!' Ti lidé v bílých pláštích jsou ale velice hodní a starají se tu o mě dobře.

Dnes jsem se probudil s pocitem absolutní bezmoci. Ne, nešlo o to, že bych toho člověka, který kvůli tak banální záležitosti, jakou roznášení reklamních letáků bezesporu je, roztrhl andělsky křehkou niť mého snění, nemohl zabít či zmrzačit (tímto se hned po ránu nominuji na prestižní cenu Stylistický hnus roku). Pravá příčina onoho skličujícího pocitu je v tom, že ani po důsledném hledání v nejtemnějších zákoutích mé zlotřilé duše nejsem schopen vymyslet jakoukoliv dlouhodobou pomstu. Kterýkoliv hnilobný skelet s brašnou plnou odpadu tak bude moci zvesela křepčit okolo mé vyprahlé lože a bořit gigantickými řehtačkami krásné psychické konstrukce, aniž bych tušil, jak jej od tohoto šíleného konání odradit. Není to ke vzteku? Proč se vůbec ptát.

Po šesti dlouhých letech bez lahodného poletování a obarvování koulí na bílo jsem opět uvedl do chodu své pradávné pozice ze hry Magic Carpet. Level číslo 43, ve kterém jsem se vzhledem k chybějícímu místu na další žaludeční vředy byl nucen s touto hrou rozloučit, dnes padl za půldruhé hodiny zdrcujícího stresu. Ach, věděl jsem, že jednou zvítězím!

Večer ve znamení akce. Když mi A.V. poslal zcela nevinnou SMS, že se mám dostavit na setkání se svými milovanými spolužáky ze střední školy, v hloubi duše jsem začal nesměle tušit, že se pod zástěrkou mírového srazu skrývá nějaké hrozivé peklo. Jelikož ale nejsem schopen nedůvěřovat člověku, který má nejdokonalejší zuby na světě, ukončil jsem všechnu rozdělanou práci a k večeru na smluvené místo vyrazil. Celá tragédie začala srazem v jisté putyce 16. cenové skupiny, kde jsme coby skupina mladých a úspěšných (muhaha!) lidí museli celou dobu čelit závistivým pohledům ze strany přítomných nádražních filozofů. I když rád dávám lidem najevo, že mám ve věci sociální a psychické úrovně výrazně navrch, před zvídavými zraky existencí, které by za stokorunu zvládly sežrat vlastní hovno, mne to z kdovíjakého důvodu ani nijak zvlášť nebaví. Po hodině útrpného pobytu v této společensky závadné lokalitě jsme vyrazili do centra města, kde zrovna vrcholila akce s podezřelým názvem 'Valašské záření'. Zde se za přítomnosti početného publika, které z množstevního hlediska poměrně suverénně překonalo nedaleký koncert Martina Maxy, odehrála kvalitní bitka rómských spoluobčanů se zbytkem světa a následně i s všudypřítomnou policií. Aniž bych měl jakékoliv tendence zasahovat do děje, přesunul jsem se spolu s P.B. co nejblíže k epicentru nepokojů a nezaujatě přihlížel.

Ještě než stihla pro muže, který se po úderu řetězem do hlavy zřejmě necítil nejlépe (nehnutě ležel na zemi), přijet sanitka, stali jsme se terčem zájmu dalších nádražních vzorků, jejichž touha směřovala k adopci několika drobných mincí. Poté, co jsem je ujistil, že mají smůlu, jelikož nepoužívám platidla o nižší nominální hodnotě než jeden tisíc korun, bohužel zklamaly mé teze o jejich demisi a dožadovaly se rozměnění tisícovky, která mi z peněženky vyskočí na ruku jako první. Slova "Tak rozměěěěň, kvůli jednomu blbému pivu volé!" jsem uznal jako vhodnou nahrávku na smeč a reagoval zcela logickým "Ty ses posral, budu rozměňovat kvůli jednomu blbému pivu, ne?" Agresívnější z dvojice žebráků-amatérů pochopil, že neuspěje a začal nás osočovat ze středoškolského vzdělání (tomu říkám zločin!) a čiré debility. Na obé jsem s radostí přitakal a navrch přidal (smyšlenou) informaci o svém spokojeném životě s padesátitisícovým měsíčním platem a každodenním přísunem tvrdých drog. Tento zhmotněný sen obě stálice na poli bezcenných nul zřejmě hodně vzal za srdce a tak s peprnými nadávkami odkráčely kamsi do temnoty.

Po tomto incidentu, ze kterého jsem měl až neuvěřitelně dobrý pocit, následovalo už jen procítěné zvracení P.B. a P.Ž., jejichž alkoholem schvácené fyzické schránky musely být posléze namáhavě odvlečeny směrem ke vzdálenému domovu. I když jsem ze situace vycítil, že bych asi neměl, tohoto aktu jsem se s přihlédnutím k rozličné povaze tekutin, které dotyční hostovali na různých částech svého oděvu, účastnil v co možná nejmenší možné míře. Inu, aspoň někde jsem musel snížit své bodové ohodnocení.

Dnešní den byl poznamenán dvěma zásadními událostmi, které by při možnosti jejich jednoslovného vyjádření daly zaníceným tvůrcům učebnic českého jazyka neopakovatelnou možnost osvěžit výukové knihy párem zcela božských antonym ze života vyděšeného jedenadvacetiletého literáta. První, a z důvodu zachování duševně zdravé atmosféry také jedinou událostí, kterou dnes zmíním, se stal ranní transport do práce. Jak jsem doufal, po dvou měsících se do tohoto monotónního procesu opět zapojilo dopravní sluníčko! Jak již ti nadanější z vás jistě pochopili, momentálně tímto vzletným termínem netituluji sám sebe (ač bych si to bezesporu zasloužil), nýbrž elegantní a pokrokové děvče, ke kterému již třetím rokem chovám úzkostlivě střežené sympatie. Každá minuta, kdy mám tuto bytost na vizuální dostřel, je tak vzácným světélkem uprostřed mého bídného života, hemžícího se smrtelnými nemocemi, neschopnými vrahy, schvácenými prezidenty, neochotnými kamarády a hlavně divnými obrázky, které vůbec nechápu. Jakkoli zbytečné a bizarní je zmiňovat tento intimní fakt před publikem, zvyklým na neřízené rozsévání morálně zhýralých ostudností, vstřícný postoj... momentíček... no vidíte, a teď jsem zapomněl, o čem měla tato věta být! Zakázat telefony! (lže a nemá pointu - pozn. Svědomí)

První zářijové pondělí. Den, kdy se všechna dítka spojí v jeden šik a s více či méně předstíraným nadšením pochodují vstříc nenažraným vstupním branám všudypřítomných vzdělávacích ústavů. Den, kdy vsouvám pod paži náhodně vybranou učebnici pro gymnázia a snažím se imitací běžné školní docházky zadusit vzrůstající deprese z přibývajících psychických šedin. Ach, proč jen takový švarný a názorově nadaný jinoch, jakým nepochybně jsem, musí stejně jako ostatní vrstevníci přidržovat prsty v hlubokých ranách, které do smyslných boků vyhryzl nemilosrdný zub času? Proč se jen musím klátit pod tíhou pohrdavých pohledů, které mi věnují bystří a mladí studentíci v přesvědčení, že jsem se zapojením do pracovního procesu definitivně vyškrtl z listiny čekatelů na všechny mladické radosti a nevázaný sex? Ach, vy bídná daňová zátěži, přijde ještě čas, kdy infiltruji vaše prohnilé řady!

Po hodině zběsilého prověřování všech potencionálních děr, kterými by mohly unikat láskyplné dopisy, proudící dnem i nocí do mé starodávné schránky na příšerném freemailu portálové služby Atlas, jsem se dobral ke kruté pravdě: Lidé v pozadí služby MůjMail jsou debilové. Jen za notného přispění tohoto degradačního faktoru totiž mohlo dojít k tak roztomilé záležitosti, jakou je tzv. ztrátový převod nastavení filtrů na nový systém. Abych vysvětlil ono fiasko, jehož mimořádně exotickou povahu se tu marně snažím shrnout jednou větou - při konverzi filtru, který ve své svěží a nezkažené formě způsobuje přeposílání kopií všech poštovních obsílek na mobilní telefon došlo k malé chybce, v jejímž důsledku se hlavní působiště všech zpráv přemístilo na ono pohyblivé stanoviště. Tím chci říci (pokus o vysvětlení č. 3), že všechna důležitá korespondence od lidí jako 'jackson415418235s46', 'missy78896435e05', 'Reverse Aging While Burning Fat! 100% Guaranteed' nebo 'You Have Won' skončila na mém telefonu bez jakéhokoliv záškrabu do mohutných diskových polí Atlasu. V překladu to znamená (4), že veškerá psaníčka byla hned po příjezdu hnána ven skrze nenažrané SMS brány bez nároku na jakékoliv usídlení do doby, než bych je máchnutím své boží paže přenusul do vlastní datové kolonie. Břídilové v pozadí Atlasu tedy skutečně dopustili (5), aby kopie zásilek profičely skrze server bez uložení, díky čemuž jsem o tuto část dopisní masy nevratně přišel. Rozkošní šprýmaři, že? (666!)