Pomalu se začínám smiřovat s pocitem, že jsem se stal hlavním terčem mezinárodního spiknutí, jehož cílem je vklínit do mé hlavy zavádějící informace o jménu jejího nositele. 'Karel...! Karel...! Karel...!' burácí mi dunivě v uších od včerejší půlnoci, kdy se na můj mobilní telefon dovolal jakýsi Tonda (0604-615622) a zoufale požadoval člověka tohoto jména. Jak jistě víte, po fiasku s milující Hankou (0604-201828) je to již druhý případ, kdy se někdo pokouší o zasetí bludného kořene před můj práh. Ale já to tak nenechám! Hned při dalším pokusu o jakoukoliv sabotáž mého zdravého rozumu spáchám na schizofrenickou část mé osobnosti psychický atentát! Jakmile se ozve další Karlachtivý telefonista, bude již adresát nenávratně mrtev, což v roli jeho otce druhé straně promptně oznámím. Proboha, to bude žůžo.

Z důvodu fatální zapomnětlivosti a neodbytného nutkání psát si naprosto vše včetně poznámek jako 'nainstaloval jsem si program ATnotes' jsem si nainstaloval program ATnotes. Nikdy bych nevěřil, jak praktický může tento aktivní prvek pracovní plochy ve skutečnosti být. Zbývá doufat, že můj desktop nedopadne stejně jako chuděra diář Casio, jehož 32kB podlehlo mé lásce k neplnění sepsaných úkolů po necelém roce používání. Na druhou stranu - rozlišení jde zvýšit vždycky...

Již třetí krizové vydání pořadu 'Volejte (potencionálnímu) řediteli' tentokrát okořenilo nebývalé fiasko: Po oduševnělém dotazu na datum, kdy už bude mít Nova konečně své internetové stránky (celkem by mne zajímalo, na jaké obskurní adrese je tazatel hledal), se padre operativně přitočil k přistavenému notebooku a chtěl názorně demonstrovat, jak ďábelsky web na adrese www.nova.cz sviští. Co ale čert nechtěl, celý grafický kolos se v tu ránu vzpříčil a odmítal se pohnout kterýmkoliv směrem. Padre klikal jako urvaný z řetězu, ale stránka ne a ne jeho všetečným požadavkům vyhovět. Jako by to samo o sobě nestačilo ke splnění skutkové podstaty §91 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, dle kterého musí po spáchání podobného smyslového přečinu dotyčný pokleknout a rituálně do sebe nasoukat vlastní výkal, okořenil Vladimír tuto hrůzu ještě roztomilým návdavkem - dle předvedeného extempore totiž dosud žije v přesvědčení, že pro aktivaci hypertextových odkazů se používá dvojklik! Nemám slov. To zkrátka musíte vidět. A ano, máte pravdu, skutečně jsem to nagraboval jako debil.

Hýčkám svým obdivem onen posvátný den, kdy se rozčarování stalo oficiální součástí práv každého člověka. Jaký jiný pocit bych si mohl dopřát v průběhu dnešního rána, kdy jsem se k maximálnímu zděšení dozvěděl, že TV3, hrdá spasitelka všech náročných diváků, kteří si neumí představit svůj život bez mravně bezcenného seriálu Ren a Stimpy, zcela ležérně přerušila (rozuměj: ukončila) své vysílání? Tragédie moderního věku. Jinak se to zkrátka nazvat nedá.

Zběsilý uživatel sítě ICQ '8d', který mi už rekordních 14 měsíců úzkostlivě tají svou identitu (tímto prosím všechny čtenáře, kteří dotyčnou osobu znají, aby mi promptně nahlásili její jméno, poštovní adresu a rodné číslo), dnes oslaví poetiku běžného středečního podvečera nestoudným sežráním uzeného kolene. Ano, ptáte se, proč tímto na pohled triviálním projevem animálního pudu plním prostor pro středeční zápisy, které jsou již pověstné svou kolosální břitkostí a vysokou koncentrací nekompromisního stylistického šarmu, avšak jak jsem zjistil, zmíněné posezení nad kusem rozřezaného prasete nabylo během jednoho dne slintavého očekávání přímo kultovních rozměrů. Ke konci mlhavého rána, v jehož průběhu byl 8d neustále pronásledován vizemi porážených prasat a vypékaných stěn udírny, dokonce náš hrdina v návalu vášně vyrazil na populární vyhledávač Google a snažil se polechtat svou nadcházející krmi aspoň blaženým pohledem, což se mu po vzrušujícím seznámení s vodovodními trubkami, populárním hudebním nástrojem a několika nevábně působícími bolístkami na dolních končetinách skutečně povedlo. Zbytek odpoledne se nesl v duchu hektického odpočítávání a existencionálně laděných úvah nad smyslem života. A pak...

Pak to sežral. Některé příběhy končí přesně tak, jak byste čekali. A těch je potřeba si vážit.

Víkend plný zuřivého scanování nervydrásající fotodokumentace mých středoškolských let skončil stejně nečekaně jako život člověka, který bez aktivace přídavného kardiostimulátoru absorboval zrakovými čidly text na zadní straně bezpečnostních zápalek CANDLE LIGHT. Další ze série pracovních týdnů začíná a já se již tradičně soužím bezradnými pohledy na ničím nepřerušované táhlé mezery v tomto trestuhodně opomíjeném občasníku ze života přední osobnosti středoevropské ipsační scény. Odpověď na zcela zbytečnou otázku, zda mě psaní této marnotratné deníkové literatury baví nebo ne, se již po několik dlouhých let nenávratně kloní k zápornému pólu a já jsem tak nucen z chabé motivace ždímat absolutní maximum. Jako bych to měl zapotřebí... Ano. Mám.

FK : pointa - 1:0