Den94ek: Neviditelný děs
 |
fincher@senior.cz
ICQ 61255613
hejkal@hehe.com
ICQ 61210191 |
 |
|
|
Já nechci HBO. Já mám STV2.
Redaktor deníku SUPER David Soukup se stal terčem ostřelovače Talibanu! To je bomba, že? Ne, není, je to fraška, přátelé. I když se pokusím aspoň na chvíli připustit, že by tento tragický hovnař vyzvěděl v Afghánistánu něco, co už dávno před ním nepřinesly stovky jiných novinářů z celého světa, kde je vůbec nějaký důkaz, že všechny telefonáty nevede z nejbližších veřejných záchodků? Inu, nikde. Jeho rádobyobjevné cancy se dají bez problémů vymyslet po shlédnutí libovolného televizního zpravodajství a pokud není redakce SUPERu totálně vygumovaná, jeho zpravodajství tímto způsobem také vzniká. Odmítám se totiž smířit s myšlenkou, že by někdo dokázal plýtvat penězi tak stupidním způsobem.
|
|
Včera v 16:51 jsem slavnostně ukončil kauzu Hewlett-Packard DeskJet 845c, která týrala mou pošahanou psychiku už od kalného úterního rána. Vím, že není v lidských silách pochopit, jak mimořádně vrapaté fekály putovaly po tyto tři dny skrze můj systém mozkových závitů, avšak aspoň hrubý psychický nákres uplynulého pekla můžete získat z tohoto dokumentu, který jsem sepsal za účelem rozlítostnění našeho servisního ředitelství. Jména všech zúčastněných osob byla z důvodu přísného utajení změněna na "Erazim Kohák".
|
|
'Moje maminka nekouří', dozvěděl jsem se po krátkém šoku z kulaté samolepky na skříni, která ode dnešního poledne široce vévodí mému domácímu pracovnímu prostředí. Dětské písmo v bílé výseči doprovází drasticky naturalistický nákres oranžového sluníčka, které - jak jsem pochopil - v jakési velmi hutné metafoře znázorňuje právě onu maminku. Nezdravý egoismus očividně postihl celou naši rodinu. Ale já to tak nenechám!
 | |  | | | (pro sestru) | | (pro maminku, která nekouří) |
|
|
Tep se zpomaluje. Paže se blíží k boku. Víčka se téměř dotýkají. Penis uvadá. Po levé líci potichu stéká slza a vsakuje do klopy černého kabátu. Další telefonát na zákaznické centrum Hewlett-Packard je zde.
Znovu se dívám na ten bizarní videoklip, ve kterém žena s předkusem... ne, moment, ona nemá ani předkus! Ježíši, to je nadělení. Čili, znovu se dívám na ten bizarní videoklip, ve kterém ničím nezajímavá žena chodí po městě s obrovskou, silně nerealisticky působící maketou srdce a skrývá v jejím stínu svou ošklivou kožní chorobu. Má to ta dívka zapotřebí, rozhrabávat takto nesystematicky poklidný duševní život ostatních občanů? Jen mentálně nezpůsobilý zahrádkář by si nevšiml obrovských kráterů po neštovičném pučení na zádech a rozsáhlých minových polí, připravených k okamžítému výbuchu u příležitosti nebližšího doteku lněné košile... Ale co, ať si se svým pitomým srdcem štráduje třeba do smrti, stejně nakonec vyhraje ten brutální metalista z útrob zobrazené vlakové soupravy.
Chvilka poezie.
   
|
|
Bože, ty mě nemáš rád? Ach ne, žertuji, vždyť dobře vím, že ty mne bezmezně miluješ. To jenom ty mrdky z Hewlett-Packard nemají nic lepšího na práci, než dodávat tiskárny s nefunkčními ovladači a dohánět tak mé psychické výkyvy do nevídaných extremit. Tiskárna je USB. Ovladače ne. Tiskárna USB. Ovladače ne. Ne. Nejsou. Jsou LPT. Tiskárna ne. Ne. Není. Jsem heterosexuál. HP ne. Ne. Nejsou. Jsou homo. Já hetero. Oni homo. Já ne. Ne. Nejsem.
|
|
Modrobíle pruhovaný dům, v jehož útrobách se každou lichou hodinu posledních dvou dnů aktuálního zúčtovacího období snažím simulovat pracovní nasazení, je čas od času svědkem podivných, někdy až lehce mystických jevů. Ani ne minutu poté, co jsem zvednul svůj odulý konečník z desky třetí vymočovací kóje na pánském WC, mne u dveří do blízkého country (!) rádia zatahala za tričko malá holčička s dotazem, na který zvonek má coby šťastná výherkyně blíže neurčené ceny zazvonit. Zhrozen představou, že mi dá koňara čelem, jsem si zcela nelogicky zavelel vlevovbok a nervózním krokem zamířil ke dveřím únikového východu. Cítil jsem, že se za mými zády boří vrozený pud lidízáchovy a holčička s ostrými nehty potichu zaměřuje mou odhalenou šíji. Přesto jsem ještě odhodlanějším krokem vyrazil ke spásnému průduchu, jehož klíčovou dírku mohla stoosmdesátiletá uklízečka s pojízdnou sadou kung-fu smetáků zrovna dnes poprvé v životě polechtat klíčem, ztraceným již po několik milénií v nenasytném chřtánu kotle na rozžhavou ocel. Neudělala to.
K O N E C
Po dlouhé meditaci na seschlém hrachu mi konečně došlo, proč se neonacisté tak sveřepě staví na stranu teroristických útoků proti USA a ostře odsuzují probíhající odvetu (resp. tak činili předtím, než začala). Z hlediska principu totiž USA momentálně činí přesně to, o co se všichni potrefení skini snaží už od svého porodu na poblitém pultu nádražní trafiky: čistí zemský povrch od nepohodlných výlisků. Holé tetky se však očividně nemohou smířit s kvalitativními rozdíly, které mezi nimi a zmíněnou světovou velmocí otevírají bezednou propast, a tak své pocity méněcennosti ventilují skrze odsuzující výroky na adresu druhých. Ach pánové, prosil bych trochu přibrzdit v tom nekonečném inteligenčním sestupu!
 
 
|
|
Bože, v předvečer dne třetího výročí založení Den94ku jsem se dozvěděl, že snad i já mám šanci vyrazit do zrádných vod mezipohlavních vztahů! Dle slov dvacetileté Radky je neideálnějším seznamovacím prostředkem vozidlo městské hromadné dopravy, konkrétně autobus, kterým, jak jistě víte, každodenně absolvuji dvě traumatizující cesty o souhrnné délce 36 km. Nevím, možná má teze trpí nějakými logickými lapsy, avšak po racionálním zvážení výchozích podmínek jsou mé předpoklady pro seznámení jednoznačně skvělé. To se budou děvčata divit...
A sakra. Právě jsem zjistil, že Radka není jen notoricky nevzhledná a obézní, ale navíc se živí vyhodnocováním sčítacích formulářů (vzpomeňme na Kakana, tragickou osobnost české statistické scény). Tak to ne, přátelé, s tím nechci mít nic společného. Žádný autobus.
V strčte_mi_do_prdele_ruku_až_po_loket_protože_se_směju_jak_piča soutěži Miss Aerobic se údajně objevila jakási maniakální sportovkyně jménem Barbora Votavová z Valašského Meziříčí. Jestli tuto tragickou osobnost někde potkám, fyzicky ji napadnu duralovou tyčí. Slibuji.
Jednotky USA a Velké Británie zahájily útok na základny hnutí Taliban v Afghánistánu. Tak vám povím, skoro se nemohu dočkat zítřka. Ráno se trochu rozední, zjistí se, že byly zasaženy všechny možné cíle, jen ne ty vojenské, posbírají se končetiny civilistů a k večeru zřejmě začne druhý pokus. Bože, mě to baví!
|
|
♦ Hit týdne: Lucie - Sen
♦ Shit týdne: Patrik + Maggie - My
|
|
Není to jen anální sex, který při sledování eroticky laděných materiálů čas od času zabolí i diváka. S tímto hořkým faktem jsem se seznámil při dnešní procházce skrze 2843 hambatých obrázků, které jsem s nekontrolovanou naivitou stáhl nejmenovaným softwarovým nástrojem ze serveru centerfoldgalleries.com. Táhlá antierekční kůra v podobě chlupatých samců s ňadry a vagínou mi nedala spát, ipsovat a díky bojácně skrčenému penisu ani pořádně močit po následujících 16 hodin. Rozhodně nejsem žádný lakomec a po procházce tímto masturbačním žalářem vám otřesné zážitky a upocené zdi detoxikační cely rád nabídnu. Vychutnávejte!
(co písmeno, to poklad)
Kakan nemá rozum. Rozum nemám zřejmě ani já, když se s ním znovu a znovu bezhlavě vrhám do šokujících příhod v (doposud) poměrně prestižních restauračních zařízeních, jejichž personál musí být po našem odchodu nutně na pokraji nervového zhroucení. Osvětovou přednášku na téma 'netankovat více, než pojme sklenice a už vůbec ne kydat pěnu z tácku na zem' si dnes vytrpěla nová servírka, která se netuše krystalické zlo ujala našeho stolu. Rozhovor ponechávám bez dalšího komentáře:
Kakan: Jéžiš, co to je tady? Hrnečku vař? Hrnečku stop!
Servírka: Jé tak to se vám velice omlouvám... [utírá táckem pěnu ze sklenice]
Kakan: Tak já si vezmu nový tácek...
Servírka: [rychlým pohybem setřásá pěnu z tácku na koberec]
Kakan: No co to... teď to tady vypadá, jako bych se tu povzracel!
Servírka: Ale né... nevypadá...
Kakan: No nevypadá... vypadá! Však vy nevíte, jak vypadají moje zvratky.
Servírka: A ani nechci, děkuji. [odchází]
Vzhledem k faktu, že se tento incident odehrál ani ne dva týdny poté, co P.S. vyjádřil svůj údiv nad prominutím šedesáti haléřů *) z celkové částky hlasitým "Hovno!", začínám vážně uvažovat, zda se přes mohutnou zeď z nevraživých pohledů do tohoto podniku první cenové skupiny ještě někdy probijeme.
*) na spropitné si nehrajeme
|
|
V hodině praktické výuky vytáhl žák jednoho nymburského učiliště z tašky granátomet a snažil se jej výhodně prodat spolužákům. Udivené pohledy vystřídal kolektivní militaristický pud a hošíci projevili o tabuizovaný artikl zájem. Členové učitelského sboru však vzhledem ke svým nicotným platům z čiré závisti zavolali policii a ta mladíkovi zbraň zabavila. Podle všech informací už nymburská mládež dalšími granátomety nedisponuje.
|
|
Jsem já to ale hlupák. Již po několik let hostím na pokoutně pálených CD-R médiích celé album Xtort od KMFDM a dodnes jsem si nevšiml, že se na jeho konci ukrývá nádherná pornopohádka na dobrou noc! Je zde vše, co na pohádkové audiokazety patří - poutavý a procítěný baryton, zajímavý příběh, monotónní soundtrack, dramatické pauzy i zuřivý sex s lesní vílou. Chápu-li děj tohoto pokrokového díla správně, ve své podstatě hovoří o notoricky sladké lesní víle s duhou v jednom oku a nejmodřejším nebem v oku druhém, která se jednoho dne vydá na sběr přírodních pokrmů k nasycení svých spoluvíl. Při česání orosených jahůdek se zničehonic zjeví neznámý vandrák a ve víle se probudí její fyzický apetít. Ještě než stihne vyříhnout úchvatně slizské "háááj!", v zatraceně volných slipech pobudy se probouzí cosi velmi živého. Muž svého úhoře vytahuje oběma rukama a sděluje víle, že ji ošoustá, a to rovnou v tomto "fuking jahodovém loži". Po decentně odhlučněné souloži se víla cítí mírně zklamána z důvodu nenaplněných vášní a snaží se dotázat svého souložníka, jestli dosáhl vyvrcholení aspoň on. Ale... kde je onen tulák? Ach, ten sviňák, on opravdu odešel! Víla znovu pohlédne do osiřelého jahodového háje a stejně jako mnoha z nás jí nezbývá než strávit zbytek vzrušujícího dne autoerotickým drážděním. A pokud neumřela, masturbuje tam dodnes.
|
|
| |
