Den94ek 2001 [beta]

Ne, to nejde. Když vám řeknu, že jsem viděl nejbizarnější teleshopping všech dob, prostě mi neuvěříte. Ale i kdybyste uvěřili, stejně to nejde. Podobný televizní šot prostě nemůže existovat. Nesmí. Lidská civilizace se postupem času dokázala vměstnat mezi jisté bariéry snesitelných konvencí, avšak tento abstraktní teror je jakýmkoliv hranicím pochopení vzdálen v řádech stamilionů parseků. Nechceme ani uvažovat o tom, že existuje, že kdy vůbec vznikne. Ale přesto se tak stalo.

Obraz se ustáluje. Tam, kde byla před chvílí pouze milosrdná tma, je nyní aršík zelených tablet. V pozadí téměř neznatelně prosvítá vodopád. Scéna se mění a tablety střídá žena v červených plavkách, sedící v lehátku u okraje bazénu. Po krátké chvíli nečinnosti přijímá hovor a v pravé dolní části obrazovky se objevuje tvář jiné ženy. Její jméno je Jana. Svou nepřítomnost na břehu bazénu omlouvá malým poprsím. Žena v červených plavkách, Marta, její vadu nehodlá akceptovat a snaží se navrhnout vhodnou medikamentální léčbu. Obě ženy na krátký moment střídá aršík zelených tablet, místo vodopádu je tentokrát v pozadí povislé poprsí. Scéna se vrací na kachlíkovou pláž. Marta nabízí divákům pohled na svá mohutná ňadra, úhel kamery jí to však nedovoluje. Situaci do určité míry zachraňuje slovní upozornění, že je po dvou měsících užívání léků "konečně pyšná a v pohodě". Jana se však obává, že to budou zase nějaké léky. Poblíž Marty se objevuje číšník a v dramaticky zpomaleném záběru podává ženě alkoholický nápoj. Marta mezítim vyvrací Janiny obavy ubezpečením o přírodním základu tablet a znovu upozorňuje, že je v pohodě. Z obrazu se dozvídáme, že se dějové linie posouvá o dva měsíce kupředu. Prolínací efekt o délce jednoho snímku přenáší diváka na pískovou pláž, kde se v podivných křečích zmítá Jana. Teatrálními pohyby rozehrává na své hrudi kulečníkovou hru s nově nabytými vnady, to vše za doprovodu děkovně-oslavných veršů na prsní tablety Eridan, které se v silně neadekvátních proporcích objevují po její levé ruce. Jana jako mávnutím kouzelného proutku získává plavky a v detailním záběru krátce utíká na pozadí rozkvetlé zeleně. V následujícím záběru se divák dozvídá, že Marta mezitím smočila své obrovské poprsí v bazénu a nyní se z něj snaží co nejpomaleji vystoupit zpět na břeh. Zde ji patrně očekávala Jana, protože hned vzápětí obě ženy sedí v dřevěných lehátkách poblíž vody a inkasují od nápadně apatického číšníka osušky. Hlas čtvrté, anonymní osoby oznamuje, že divák již stěžejní radu získal a na obrazovce se naposled objevuje aršík zelených tablet, tentokrát znovu v popředí romantického vodopádu. Obrazovka pohasíná.

Závada není na přijímači. Brány do pekla jsou otevřeny.

ERDIC = EVIL

"Seděl jsem tam před zkouškou a říkal jsem si 'Sakra, já to asi fakt neudělám, to je v prdeli'. A v tom okamžiku okolo mě projeli dva vozíčkáři a já jsem si uvědomil, že i kdybych už v životě neudělal ani jednu zkoušku, nikdy nebudu druhý. Ten pohled na marný zápas s jediným schodem... z čiré radosti nad svou situací jsem si vyběhl nahoru a dolů tři patra... Tyvole, to byl pocit pro bohy." (R.M.)

Konečně začínám získávat pocit, že je můj život plný nekompromisní akce. Pachatelem v pořadí 76. hovoru, který dnes rozezvučel paralelně propojené telefonní přístroje v naší prodejně, byl kterýsi z redaktorů populárně-naučného časopisu Computer. I když jsem byl ihned připraven vzdorovat úpěnlivým prosbám o dosednutí na post šéfredaktora, člověk na druhém konci drátu měl z nějakých nepochopitelných důvodů radikálně odlišné cíle - účelem jeho telefonátu bylo zcela banální zjištění otevírací doby. Nic víc. Incident jsem přešel s neznatelným úšklebkem a v poklidu se vrátil k debatám s izraelskými fanoušky Britney Spears. Nebyl by to ale redaktor časopisu Computer, aby o dvě hodiny a 31 hovorů později neudeřil znovu. Pracně zjišťovaná data se mu totiž neuložila do databáze! Tentokrát jsem již zaznamenal drobné narážky na mé budoucí zaměstnání, ale člobrda se opět neubránil přirozenému studu a vedoucí pozici mi jakoby náhodou znovu zapomněl nabídnout. No nic, hoši, zítra vám to snad vyjde!

Česká televize odvysílala dnešní díl seriálu Báječná léta v původním znění. Několik lidí se dost možná cítilo krapítek dotčeně. Ale já si myslím, že jim to patří.

Praktické rady na konci televizního publicistického deníku 'Černá, bílá' se skutečně začínají blížit rovinám obecného použití. Dnes jsem se například dozvěděl, že hluboké rýhy na CD nosičích nestačí přemalovat fixkami! Světe div se, data v takových rýhách jsou nenávratně ztracena. No řekli byste to do nich? A řekli byste totéž do Zbyňka Merunky? Vidíte, já také ne.

Populární zpěvák Lou Bega je člověk, který ve mně už delší dobu vyvolává nebývalé duševní ticho. Existuje-li něco horšího než skinheadský černoch, pak je to jistě skinheadský černoch s knírem a zcela miniaturním penisem. Existuje-li něco horšího než skinheadský černoch s knírem a zcela miniaturním penisem, může to být snad už jenom skinheadský černoch s knírem, zcela miniaturním penisem a bludnými představami o své nadměrné sexuální přitažlivosti. Zatím není známo, zda se mantinely soudné mysli otevírají před valícími se klubky nesmyslů samy nebo pan Bega v minulosti podstoupil částečnou lobotomii, avšak následky jeho zvlčilého jednání jsou tak či onak zcela katastrofální. Proboha, copak si ten muž nevzpomíná, že v životě nešukal nic jiného než ždímající pračku? Zapomněl, že neintimnější kontakt s bytostí opačného pohlaví prožil při cévkování? Zjistil už konečně, že ostatním mužům neroste penis v levém podpaží? Nerad to říkám, ale šije se mnou svědomí. Ten člověk potřebuje pomoc.

Včera ráno se mi po dvou dnech nadměrného úsilí podařilo dokončit miniaturní preview na počítačovou hru Spider-Man (jde mi to poslední dobou jako po zrohovatělé kůži na patách). Vzhledem k tomu, že dnes za mého neřízeného jásotu Spider-Man vyšel, se veškeré snažení ukázalo být naprosto zbytečné a marné. Tak si ji sežerte!

Cestou ze školení jsme prometli snad všechny moravské řitě a co se týče směrových cedulí, rozhodně bylo na co koukat. Taková Křtomil nebo Výmyslice... no radost uvidět. Raritně udělovanou cenu 'Malebné městečko roku' tentokrát získává mírně rozrytá Bystřice pod Hostýnem. Během průjezdu hojně urbanizovaným úsekem o celkové délce 963 metrů jsem byl neskrytě uchvácen.