Apokalypsa internetového věku se plíživými příškoky vkrádá za mé dveře. Nevím, co se to děje, ale čím dál tím více jedinců z jádra mých dlouholetých internetových přátel začíná mávat před mým detektorem duševního smutku akutními hrozbami brzké demise. Jako první přispěl svou troškou do mlýna sympatický 8d, jehož mentálně vysílená vedoucí údajně není schopna pochopit, že v případě paušálního poplatku za internetové připojení neušetří odstřižením svých podřízených ani korunu. Jsem skoro na rozpacích, co si mám o této kauze myslet. Pominu-li teorii, že se dotyčná soudružka rozhodla urvat celou kapacitu přenosového pásma pro stahování fekální pornografie, nezbývá mi než konstatovat, že kanceláře vrcholových osob úřadů státní správy prolézá dosud neviděná forma koňsky dávkované idiocie. Překvapení? Věřím, že ne.

Druhou obětí zákeřného osudu se stal zkušený webdesigner a kultovní vozíčkář Vidurius, pro něhož ale nečekaný zašmodrchanec na tenké životní niti symbolizuje také neoddiskutovatelná pozitiva. Nucené přestěhování totiž provází nejen přesun z mikrovlnného spoje na prašivý modem, ale taktéž uložení paralyzovaného těla mezi stěny zbrusu nového bezbariérového kutlochu, což je zajisté příjemné.

Nedobrovolný předvoj bychom tedy měli. Kdo se přidá? Cože, nikdo? No tak, nenechte se pobízet! Přeseknout jeden drát je přeci jednodušší než sebrat (živému) dítěti lízátko!

Nejnovější způsob módní redukce lidu v populační explozí zmítané Indii dnes poprvé přinesl tolik ceněné oběti na životech. Dlužno podotknout, že výkonní předsedové úřadu pro natalitní dietu tentokrát skutečně nelenili a pověřili vymýšlením nových smrtících metod opravdové profesionály. No uznejte sami - dokázal by běžný úmrtní designér navrhnout něco tak dokonalého jako úhyn osmdesáti lidí, způsobený střetem jízdních kol na střeše autobusu s dráty elektrického vedení? Osobně se domnívám, že je to zhola nemožné, a to - jak jistě víte - ve svém oboru nejsem žádný 'hej počkej'. Zdá se tedy, že problém s kreativní likvidací národa je zdárně vyřešen. Teď už zbývá jenom ta filmová nadprodukce...

Projekt 'Hříšná sobota' jsem načal mým favorizovaným snímkem 'Salo - 120 dní sodomy', který byl v různých zemích zakazován snad ještě zuřivěji než důsledkově zrádný incestní styk. K mému překvapení nebyl zážitek až tak šokující, jak jsem se prve domníval, avšak z hlediska celkového pojetí a vášnivě předkládaných názorů je Salo rozhodně působivé. Neustálá přítomnost (značně vizuálně mlžené) perverze dokáže leckoho odradit, popřípadě donutit k vášnivému pozvracení několika schodů, kterýmžto chrabrým čnem bylo 'Salo' ohodnoceno na kterémsi z minulých Febiofestů. Snad protože jsem ale již většinu ze zobrazených pochoutek viděl v reálném provedení, necítil jsem se nijak zvláště vyveden z míry a nejvíce odpuzujícím aspektem pro mě zůstala až do konce přetrvávající nahota zúčastněného lidu, který k pochodu bez příslušných oděvů rozhodně nebyl přizpůsoben. Žraní hoven snesu, nahotu hnusného těla ne.

Jak se zdá, snímek 'Clockwork Orange' byl pro dnešní rušné odpoledne vybrán více než dobře. V jeho stěžejní pasáži je totiž hlavní hrdina podroben zvláštní léčbě, která kombinací násilné videoprojekce a jakéhosi experimentálního séra, způsobujícího prudkou nevolnost, buduje v jeho těle značně negativní reflex na pokusy o páchání jakékoliv zlořádné činnosti. Abych pravdu řekl, chvílemi přestávám plně důvěřovat kuřecímu masu, které do sebe táhle soukám v podstatě už od začátku dnešní projekce. V případě, že obsahuje podobně zrádné látky, se totiž v následujících dnech všechny mé stránky postupně přetransformují na bizarní směsici homosexuálně laděné propagandy květinové politiky a bujarého análního sexu. Ach, pravda, to už vlastně dávno jsou.

...........

Mimozáruční reklamace HUBu značky 3COM v místní pobočce jeho zázračného výrobce je příjemná přibližně jako rozvrtání spodní čelisti jednoúčelovým průmyslovým strojem k tříštění ocele. Poté, co jsem řetězem půlhodinových telefonátů připravil naši firmu o několik set korun, sebe o devět procent duševního zdraví a zákazníka o veškeré zbytky důvěry, kterými z mně neznámého důvodu na začátku celého dění disponoval, nastalo zrádné bezvětří. Po neuvěřitelně namáhavém zjišťování, kdo mi vlastně bleskem odfunkčněný HUB opraví (nikdo), totiž bludné byrokratické stoky dovedly mou duši k jakési nešťastné ženě, která se dobrovolně nabídnula, že sepíše posudek pro pojišťovnu a ta následně vyřeší celý problém náhradou škody. Och, jak slizské. Škoda, že jsem před tím obětoval půl dne komunikaci s britským servisním ústředím, které bylo jako jediné schopné tento krám smysluplně vyspravit.

Nostalgie je věčná. Při dnešní retrospektivní cestě vozem nadnárodní korporace autobusových přepravců mne o tom přesvědčil nejmenovaný profesor z mého rodného gymnázia, kterého jsem měl tu čest spatřit naposledy v době raného úsvitu mé morální negramotnosti. Společně jsme probrali hrůzné životní perspektivy, sdílenou nenávist k výpočetní technice, nevýhody geografického postavení města Vsetín a několik dalších témat, která jsou blízká jak usedlému čtyřicetiletému fyzikovi, tak i jednadvacetileté hrudce ochuceného hnoje v zuřivém sexuálním rozpuku (já). To je vše.

Rozvleklá veřejnoprávní obrazová noticka o celostátním turnaji vozíčkářů ve stolním tenise mne uchvátila jako málokterá sportovní reportáž za posledních 960 let. Mimo jiné jsem se totiž dozvěděl, že vozíčkáři leckdy 'dobíhají' míče tak energicky, že při hře zcela nehorázně padají ze svých komplikovaných přepravních vozidel. Ač by byla i tato informace sama o sobě žhavým kandidátem na vtip nově začínajícího tisíciletí, překonal ji hned vzápětí zcela smrtící dodatek - po skončení hry se prý vozíčkáři navzájem chlubí, kdo koho kolikrát z pojízdného křesla svým zákeřným smečem na nekrytou stranu stolu shodil! No vidíte, a já že jsem prý necitelný. STOP VOZÍČKÁŘSKÉMU CYNISMU!

Jste úplní idioti a zároveň šťastní majitelé dveří s koulí místo kliky na vnější straně? Skutečně? Pak vám mohu s radostí oznámit, že jsem vymyslel vynikající zábavu, kterou zcela dokonale zabijete nejedno dlouhé odpoledne! Postačí vám dvě kopie klíče od bytových dveří a zanedbatelná kapka trpělivosti: Nejprve umístěte první klíč do vnitřního zámku dveří a pootočte jím o 45 stupňů libovolným směrem. Vezměte do ruky druhý klíč a s pocitem 'klíč mám, tak co!' přejděte přes práh a zabouchněte za sebou dveře. Jak však v následujícím okamžiku zjistíte, byt nyní nelze odemknout! Můžete se o to pokoušet celé desítky hodin a stejně se vám to nepodaří! Připadá vám už nyní tato nabídka neuvěřitelně výhodná? Pak si poslechněte toto: za každé využití tohoto úžasného nápadu zaplatíte pouhých 10 korun! Ano, je to skutečně tak levné! Jednorázovým platebním příkazem poukážete na bankovní konto autora tuto sumu a už nikdy, tedy přinejmenším do dalšího zabouchnutí dveří, se nemusíte o nic starat! Pokud máte zájem se o tomto netradičním koníčku dozvědět více, můžete si navíc objednat instruktážní videokazetu 'Militantní idiot útočí', která je k mání za pouhých 329 Kč a jako bonus k ní dostanete raritní kolekci umělých zvratků, neocenitelného to pomocníka při svádění lačných dam na VIP večírcích! Využijte této skvělé nabídky ještě dnes!

Po cestě ze zaměstnání, ve kterém jsem si tentokrát zanadával více než ve standardní míře, se mi podařilo spatřit na vlastní oči zajímavý psychosociální jev. Jedna z účastnic dopravy zničehonic začala hekticky posouvat svou hlavu tak, aby přes stádo hlav spatřila dění před čelním sklem autobusu. Ač dodnes nechápu, proč prázdná cesta natolik zaměstnala její pozornost, během několika málo chvil chtěl mít přehled o situaci před autobusem skoro každý, kdo si počínání této pomatené ženy všiml. Abych zbytečně nebudil pozornost svou konzervativní nehybností, začal jsem se spíše symbolicky rvát o svůj ždibec výhledu také a zároveň sledoval nešťastníky, kteří této hře zcela podlehli. Jak se dalo očekávat, nebyl to nijak příjemný pohled - žena s bujnou blonďatou kadeří, která hlavou velmi ochotně setřela z okna směs čokolády a slin, rozpatlanou před několika minutami jakýmsi nezbedným dítětem, mne dokonce přinutila umístit hlavu mezi kolena a tiše se modlit za rychlý příchod konce světa. Tušíte správně - nepřišel.

Již jsem si zvykl, že se ve svém marnotratném životě setkávám s bizarnostmi nekompromisních rozměrů, které alarmujícím tempem posouvají mou psychiku vstříc branám osvobozujícího šílenství. Zákeřný útok na centra logiky, kterému jsem byl podroben dnes, však mohutným švihem smetl ze stolu všechny rozdělané psychózy a předpokládám, že se stane na dlouhé měsíce jejich plnohodnotnou náhradou.

Na první pohled ti mladí manželé nevypadali nijak podezřele. Obrýlený muž nevýrazných rysů ve středních letech a přibližně stejně stará žena, na jejíž objemné zadnici bylo bezmála nutné tušit bující celulitidu, mi při prvním setkání nedali ani pramalou šanci odhalit skryté vady intelektu. Rutinním pohybem jsem proto přebral jejich PC a jal se instalovat kýženou CD-R mechaniku značky TEAC. Jakmile jsem však ukončil fázi fyzického usazení a začal s instalací programu Nero, spatřil jsem něco, co mne uvedlo do stavu hluboké paralýzy.

'Zobrazit plochu'. Nenápadná, ale užitečná ikonka, která si tiše sedí v Quick launch menu a čeká, až ji v návalu minimalizační vášně pohladíte kurzorem. Nevinná, malá, hezká a potřebná. Dokud ji ovšem neumístíte... na plochu. Ano, je to tak. Mladí manželé přesunuli ikonu 'Zobrazit plochu' na plochu.

Poté, co mne vedoucí ošetřil kusem ledu a dokončil servisní zakázku, jsem se začal pomalu vzpamatovávat. Jelikož vím, že nejspolehlivější cesta k porážce ošklivé noční můry je odvetný souboj tváří v tvář, rozhodl jsem se na večer objednat pohotovostního lékaře a pod jeho dohledem nasimulovat situaci na svém domácím počítači. I když došlo během rekonstrukce události a následné úpravy sejmuté obrazovky v grafickém editoru k jednomu přerušení ve formě resuscitace po zástavě srdce, podařilo se mi celý proces úspěšně dokončit a jeho výsledek vám předkládám na následujícím obrázku. Jelikož jsem si vědom jeho vysoké společenské nebezpečnosti, zobrazí se až ve chvíli, kdy umístíte kurzor na textové varování. Rozhodně tak nečiňte bez doprovodu, který je vám schopen poskytnout první pomoc!

Zdá se, že naše mladá (Pepsi) generace má stále naději na zasloužený respekt u široké obce nově vznikajících občánků, vrhaných rychlostí kulometné palby vstříc zrádnému osudu z několika set tisíc nenasytných rodidel denně. K vyslovení této povzbudivé prognózy mne přiměl dnešní zážitek, jehož ústředními postavami bylo několik předškolních dětí - ty se držely za ruce a v uzavřeném kruhu teatrálně opakovaly mantru 'Web-má-str! Web-má-str!' Abych se přiznal, nejsem si stoprocentně jistý, že tímto oslavným gestem chtěli vzdát hold mému dlouholetému úsilí, avšak nedělá mi žádné vážnější potíže se s touto myšlenkou smířit. Děkuji vám, děti moje.