Mirco se šokujícím způsobem ohradil proti mému žertovnému nařčení z homosexuality, kterého jsem se dopustil v nešťastném logu naší pravěké debaty po ICQ. Nerozumím tomu. Nějak se zdráhám uvěřit, že lidé okolo netouží po slastném objetí popularity tak jako já. Na rozdíl od mnoha sociálně vyvážených bytostí se mé ego po každém bezcitném opomenutí hroutí jako vyhřezlé kusy vaginálního svalstva a začínají

Začínám být nepříjemně hrubý. Má po dlouhá léta budovaná autocenzura se hroutí jako domeček z pornografických karet a kouzlo andělsky podávaných hrůz mizí na pohřebišti starých časů. Zřejmě se postupně stávám zatrpklým intelektuálem, což jde za pomoci několika pádných důvodů jako po másle. Možná bych měl někoho zabít, situace by se teoreticky mohla vrátit do normálu. Tak GO, Johnny, GO!

Středeční Sauna, která se (ač je mi to trapné přiznat a vám pochopit) díky své dynamicky vyhlížející moderátorce kvalifikovala do mého těžce nabitého týdenního rozvrhu, mne při dnešním vydání znovu navrátila k úvahám nad monumentálním odhalením preventivně zjevné homosexuality Honzy Musila. Nemohu si pomoci, ale pokaždé, když vidím ten nemilosrdný výraz v ostře řezaných rysech jeho ledově klidné tváře, napadá mne znepokojující paralela. Dekriminalizace těžkého zločinu pomocí popularity, ochota lidu odpustit morálně nepřípustnou záležitost, skandální heroizace pachatele v médiích... to už tady přece bylo, nezdá se vám? Ano, skutečně je to tak - groteskní poprava spravedlnosti ve filmu 'Takoví normální zabijáci' znovu nabývá hmatatelných tvarů. Dneska jde z pranýře na kříž homosexuál, zítra to může být zloděj a během týdne je mučedníkem vrah. Žijeme v úchylném světě. Honzo, vždyť ty si to ani nezasloužíš!

Ediční poznámka: Jelikož s odstupem času vnímám stále zřetelněji, že se v textu s dostatečnou mírou nezrcadlí má jemná ironie, rád bych na tomto místě zdůraznil, že všechny podobné výkřiky jsou myšleny pouze žertem a jejich účelem není v žádném případě podněcování averze k homosexuální menšině. Špunty ze zadků ven!

Konečně jsem se odhodlal pojmenovat pocit, který se mne zmocňuje při akutních projevech obecného humbuku okolo filmové adaptace Pána prstenů. Je to stará dobrá deprese. Pokaždé, když nějaký krutě béčkový tvůrce dorazí k absolutní špici své kariéry, mám ji v zádech jako lžíci osaměle jedoucího buldozeru. Vím, že to bude znít trochu (hodně) egoisticky, ale i zde cítím jakousi paralelu. Jackson

Pokud v blízké době objevíte na této stránce oduševnělé rozhovory, ke kterým očividně v minulosti nedošlo, ve vlastním zájmu se podobnými výchylkami z běžného cyklu nijak netrapte. Jedná se o zrcadla, nastavená mým nikdy nesplněným přáním. Nesmělost, pramenící zřejmě z drasticky pěstěné submisivity během pětileté docházky na základní školu, mi totiž brání v realizaci vysněných dialogů v reálném ovzduší všedních dnů, a tak si vylévám zlost aspoň na tomto místě, kde zůstanu ušetřen bolestivých fyzických inzultací i veřejného opovržení... Proboha, opravdu jsem to přiznal? Musíte mít všichni obrovské penisy, jinak si to nedovedu vysvětlit.

No... ano... dnes to bylo slabší.

Výměny promočených plenek pod obskurními zadnicemi devadesátiletých starců, stírání chomáčů slin ze rtů duševně nezávislých zombií, omývání ztuhlých mrtvol mezi chladnými stěnami pohřebního ústavu... Někdy mne docela mrzí, že jsem byl tak neurvale zbaven branné povinnosti a tím pádem i zábavy spojené s výkonem náhradní vojenské služby. Dnes už se totiž civilní služba neomezuje výhradně na obecně nepříjemné služby společnosti - k mému upřímnému šoku je v současnosti možné, aby vybraní lidé odpracovali alternativu trestu za vlastnictví mužského pohlaví například hraním hokeje! Přijde mi to neuvěřitelné. Pokud se chce někdo vykoupit z hodin análního sexu v armádních budovách, zaslouží si logicky odpornou a nepříjemnou práci, která mu v proklatě praktickém hávu předvede, že existují i horší věci než ztopořená hadice v oblasti rekta. Jak ale do této koncepce zapadá hokej, to tedy netuším. Čím proboha vykonavatel tohoto idiotského sportu přispívá k mé spokojenosti? Co mám z jeho propocených dresů? Proč se nedře mnohem efektivněji? Kde je očekávaný přínos? Další otázky se ztrácejí v nastále řeži... Pomalu se vytrácím z vřících kuloárů a utěšuji se myšlenkou, že tento případ mohl být protekční výjimkou. Někdo ví, kdy má nastavit otvor.

S odpadem je něco, co bych měl vědět. Nevím to.

Pokud bych měl jmenovat jednu počítačovou hru, která by mne byla schopna dohnat k rozbíjení mongoloidních dětí porážecím kladivem, na první pohled obtížný vnitřní souboj by bez problémů vyhrálo GTA2. Tato imbecilně obtížná řezanice, jejímž nejzákeřnějším atributem jest bohužel až příliš chytlavá hratelnost, mne totiž neustále tahá zpět jako světlo pološílenou noční můru. Zatímco však můra vlivem žáru postupně přichází o všechny končetiny, já díky zvůli psychopatických programátorů tratím na svém nadbytečně objemném mozku. Proč mi to dělají? PROČ???

'Ty uši trochu zarůstají, mám to taky vzít?' No ano. Některým lazebnicím očividně sobotní směna nesvědčí.

Živý televizní přenos z předávání hudebních cen 'Český slavík' opět nezklamal a na zlatém táce nám přinesl všechny podstatné nuly domácí gramoscény. K absolutní spokojenosti mi sice chyběli ti nejlepší z nejlepších (Ha-Ha a Leoš Mareš), nicméně hovnaři typu Daniela Hůlky zasuplovali více než dokonale. Nevím, co se to děje, ale v poslední době čím dál tím častěji podléhám velkému roztrpčení. Je to tím, že nejsem schopen udržet krok s bleskurychlým sestupem kvalitativního standardu? Asi to tak bude. Dříve se do popředí zájmu mohl dostat pouze člověk, který měl pro hudební produkci aspoň částečné předpoklady. Když Daniel Rodný v roce 1992 skládal hudbu na první oficiálně vydané album Vanessy, naprogramoval si vlastní sekvencer a vytvořil motivy v podmínkách, o kterých se současným 'umělcům' nesnilo ani v nejhorších nočních můrách. Podařilo se mu přitom udělat skladby s neuvěřitelnou zvukovou hloubkou a obrovským množstvím téměř neslyšitelných elementů, z nichž některé odhaluji až nyní, po několikastém poslechu. Ale to už není v módě. Víte, já nechci ukazovat na anonymního idiota v pozadí projektu Hyperkraft, ale jejich český remake nechvalně známé písně z prostředí ústavu pro duševně nemocné bych v programu Rebirth vlastnoručně sestrojil za ležerních 30 minut. Text o významové síle originálu lze vytvořit náhodným přeházením pořadí slov ve větě o padělání z libovolné české bankovky, následné odhekání a aplikaci distorzního filtru odhaduji na slabou čvrthodinku. No a máme to. Proboha. Mrdat Hyperkraft do prdele. Měli by začít brát drogy, nebo budu muset začít já.

Právě vystoupil Leoš Mareš. Zase jsem vám lhal (a už zase prší).

Přemýšleli jste někdy, na jaké internetové adrese sídlí Bůh? Správně, odpověď zní ARCHIVE.ORG! Tento přímo zázračný rešeršní systém totiž automaticky archivuje neuvěřitelné množství internetových stránek včetně Den94ku, Ku-Klux Klanu a České biskupské konference. Vzhledem k možnosti zobrazit stránku v různých stádiích vývoje tak bude konečně možné zjistit, která rasa je momentálně výše nad ostatními nebo která z teorií o vzniku země je momentálně považována za nezvratný fakt. No není to bomba?

Zvláštní. Nevím, co se to s lidmi děje, ale jakmile se datum přehoupne na 6. prosince, budí se v nich každoročně jakési nepochopitelné nutkání chytat mne pod krkem a křičet 'Kde máš Mikuláše s andělem, hajzle?!' I když se je ustavičně snažím přesvědčovat, že jsem žádné takové chlapce v poslední době nezabil, má slova očividně nepadají na úrodnou obličejovou půdu. Jak by také mohla, když mi útočicí psychopaté nedávají sebemenší šanci zacílit mezi jejich uhrová pole. Mrdaři.

Sousedské vztahy pravděpodobně utržily další drobný šrám. Mezi malými chlapci, které jsem v afektu ze zklamání nad pokrytectvím v jejich nevinných výrazech nazval 'zkurvenými idioty' a následně jemně upozornil na možnost 'rozšlapání zasraných hlav' v případě další exploze zábavné pyrotechniky ve vzdálenosti 1m od mé osoby, jsem totiž identifikoval poměrně sympatického klučíka z našeho domu, s jehož rodiči se dá kupodivu docela dobře vycházet. Nu což, třeba se doma nepochlubí. Anebo třeba jo, pcheche!

Jak se zdá, má snaha o průnik do vyšší intelektuální sféry nezůstala náruživému přetvařování nic dlužna. Minulý týden jsem obdržel hned dvě pozvánky na vernisáže mých tvořivěji zaměřených kamarádů, což považuji za neklamné znamení postupující penetrace. Jen si to představte - čeká mne budoucnost plná důležitého postávání, usrkávání z degustačních sklenic a starostlivého pokyvování v zájmu simulovaného souhlasu se zbytečnými názory ostatních znalců umění. Velmi se těším, nicméně geografická vzdálenost od oné stověžaté periferie jménem Praha mi v úspěšném nakousnutí kariéry stále usilovně brání. Co už... udělám si pěkný večer s pozvánkami.

Jsem v šoku. D.P., kterému se navzdory všem skeptickým prognózám podařilo tento rok překonat svůj loňský rekord odvyprávěním celkem šesti příhod s pointou, obdržel vážně míněnou nabídku k focení a natáčení eroticky laděných snímků. Jelikož těm z vás, kteří dosud neměli tu čest se se zmíněným démonem setkat, skutečně nemá sebemenší smysl popisovat, jak absurdní je obraz podobné nabídky ve světle jeho osobnosti, nebudu to raději ani zkoušet.

A je TO venku!


Ano, skutečně je to tak. Vynález, který změní způsob našeho myšlení, pokoří svou převratností internet a v neposlední řadě také vyléčí světovou homosexualitu byl dnes konečně oficiálně představen široké veřejnosti. Díky miniaturnímu pojízdnému vozítku jménem Segway nyní budeme moci... co vlastně? Přemýšlet pozpátku? Opustit reklamní infekcí zmítaný internet? Konvertovat homosexuály na zdravé? Obávám se, že ne. Praktický význam tohoto vynálezu podle mě nebude tak zásadní, jak se mohlo zdát. Stačí, aby lebeční lysyny nadšených koloběžkářů políbilo několik kapek kyselého deště a vychladlé motory zastřešených limuzín budou v zpět plném provozu než bys řekl 'karel'.

Hudební kultura je v limbu. Proboha, umí ještě někdo napsat silnou píseň? 'Ou bejby, miluju tě, vrať se mi a já tě ojedu jako malé sele, ale o tom už asi zpívat nebudu, bejby...' Fraška. Jeden patos vedle druhého. Žádná energie, falešné city. Sériová výroba vztahů. Kde autoři podobných sraček žijí? Šukají ve svých luxusních vilách svázané telecí maso a přemýšlejí, kde ulovit ten pocit? Pravá láska je o šílenství, nenávisti, vášni až do krve. Nepatří k ní slovo PŘIJĎ, ale TÁHNI. Snaž se. Miluj, abys zabila.

Teleshopping ničí tuto planetu. V prostém lidu pomalu ještě nevyprchalo zděšení z naprosto ukrutné upoutávky na neméně ukrutné prsní tablety Erdic a na obrazovkách již beze studu probíhá podobná dezorientační smršť. Jak jinak lze nazvat devastující herecké tóčo kolem Veselého adventního věnce, který svým zpěvem a žertovným mrkáním uvádí všechny zúčastněné chudáky do naprosto prohnile extatických stavů? Proboha, Rado, kde jsi, když musíš?

Ne že by na tom byl internet lépe...


Pozn.: Autor banneru nastoupil k 1. 11. 2001 ochrannou ústavní léčbu