Den94ek 2002 [beta]

V mé střízlivě paranoidní hlavě každým dnem sílí hmatatelné podezření, že operační systém Windows XP byl ve vývojových laboratořích jeho macešské zroditelky obdařen jakousi zákeřnou formou umělé inteligence. Tato myšlenka útočí na mé smysly pokaždé, když novým zákazníkům podlézavě ulehčuji první setkání s tímto systémem dokončením OEM instalace a založením uživatelského účtu, který se svým názvem shoduje s křestním jménem dotyčného kupce. A právě ve druhé jmenované fázi vstupuje do děje AI, jejímž primárním úkolem je za převážné účasti náhodného faktoru přiřadit tomuto uživateli ikonku. Vtip je v tom, že onen náhodný faktor je zcela nahrazen jakýmsi maligním trojským koněm, který ke jménům přiřazuje naprosto dokonale protichůdné ikonky. Zatímco se tedy Růžena obvykle dočká skateboardu, Květoslava basové kytary a Věra karatisty, stokilový bijec Ivan se musí spokojit s červenou květinkou a jeho podobně fyzicky situovaný kolega Pavel s něčím natolik infantilním, že to raději z obav o své psychické zdraví nebudu ani nijak obsáhleji zmiňovat (s žabičkou). Přirozená zvídavost mne donutila k tomu, abych bytelnost tohoto systému ověřil zadáním těch nejdrsnějších křestních jmen, jaká jsem si dokázal představit v úředním oběhu. Jak jsem se obával, nesvatá trojice 'Vaginální Trhač', 'Pekelný Satan' a 'Erazim Kohák' byla ve všech případech zcela neomylně obdařena grafickými motivy, za které by se nemuseli stydět ani homosexuálně orientovaní chovanci předního evropského ústavu sociální péče. Motýlek, pejsek a žlutá kačenka, jejíž pole působnosti se obvykle omezuje na pedofilně ochucené koupele předškolních dětí, mne v této hrozivé konstelaci pouze ujistily o správnosti předchozích náznaků obludných tezí. Windows XP = testováno na lidech.

Pure evil

Vzhledem k upřímnému pobavení nad předcházejícím vydáním publicistického pořadu Střepiny, ve kterém jsme se mimo jiné dozvěděli, jak elegantně dokáže Quake 3 Arena povraždit většinu učitelů na průměrném německém gymnáziu, jsem neodolal ani tentokrát a včera večer se v pravý čas znovu usadil před nevyzpytatelnou televizní obrazovku. Žádné nové kriminální důsledky přílišného hraní počítačových her jsem sice k mému velkému zklamání nezaznamenal, jistou satisfakcí se však ukázaly být velmi podnětné rozhovory s lobotomií poznamenanými zástupci anarchistické a skinheadské komunity, mezi nimiž se redaktorce podařilo nalézt skutečně reprezentativní výkvět.

Chlapec číslo 1, kterého kromě anarchistické ideologie poznamenal zjevně také incest, vpodstatě ani nesnese komentář. Spravedlivý boj proti systému (rozdělování důchodových dávek?), jehož ďábelskou konformitu tento mladík naprosto krutě nabourává svým protestním účesem a zejména zcela bizarním postavením frontálních zubů, stojí bezesporu na bytelných základech a naštěstí brzy dosáhne grandiózního vyvrcholení, kdy jeden ze zúčastněných chcípáků umře na AIDS - a něco mi potichu napovídá, že systém to nebude. Muhaha!

Můj táta měl rád tetu. No a tak jsem se narodil...

Překročme však nyní barikáru z trouchnivějících výkalů a přesuňme se na druhou stranu politického boje, kde si v přípravě na sobě vlastní homosexuální hrátky leští hlavy parta skinheadů. Kamera si s neskrývaným chechotem vybírá sedmnáctiletého Michala a táže se jej na zdánlivě jednoduchou otázku, reflektující jeho výskyt na tomto nehostinném místě. Michala přepadá nečekaný zálek z přítomnosti kamery a místo toho, aby zaražením penisu do análního otvoru nejbližšího důchodce názorně předvedl, proč vlastně na akci přijel, začíná s velkým nadšením pro moderní logopedii recitovat údernickou báseň o anarchistické špíně a fetování, které mu přímo zrůdným způsobem leze na nervy. Poté, co tento zhrzelý estét dokončí svou čítankovou stať, si však s hrůzou uvědomuje, že čtyřsekundovou recitací zcela vyčerpal svou slovní zásobu a proto načíná báseň znova, tentokrát pro změnu od konce. Kamera se nebetyčně odvrací a dle stejného klíče hledá další růžovou duši. Jen co si o rok starší Zdeněk setře indulonu ze rtů, které ještě před několika sekundami laskaly svěrač nádražního ochmelky Bédi, je připraven k recitaci taktéž. K nevelkému překvapení volí stejnou báseň, kterou před chvílí demonstroval své IQ o síle 75 stupňů i levný prostitut Michal. Televizní štáb začíná konečně chápat, že v této ideologii hlubší smysl nenajde, a nechává Zdeňka odkráčet s vidlemi na hnůj, které před chvílí odložil u vchodu na nádraží. Reportáž je u svého konce.

Orál pade, anál za kilo... polykám!

Postupně si začínám uvědomovat, proč jsem sám sobě Bohem. Na rozdíl od falešných proroků si totiž nikdy si nepřestanu slibovat potopu, která vymete ten ksindl. No ano, slíbím to i vám! Hej, bratři a sestry! Slyšíte mě? Patříme k sobě!

V nelítostném slunečním žáru, spalujícím všechny duševní chiméry, o kterých jsem se dodnes domníval, že jsou jistotami, tiše čekám na pornografcký snímek ze 30. let, jehož černobílou obscenitu přinese dnes v noci na televizní obrazovku intelektuální matka dělnického lidu, tedy Nova. 'Kariéra matky Lízalky', jak se tento (jistě velmi oduševnělý) snímek jmenuje, zřejmě vnese světlo do hojně tabuizované oblasti historických prasáren, což si jako zkušený pornografický estét samozřejmě nemohu nechat ujít. Snad jako by nám největší česká televize chtěla připravit netradiční tématické povyražení, předcházela této prvohorní show populární epizoda pořadu Peříčko, ve které se přední slovenský striptér Richard Müller přiznává ke své nespoutané fascinaci análním sexem a proklatě úzkému konečníku své aktuální ženy. Abych řekl pravdu, osobně jeho chování považuji za otřesné. Nikdy bych nedokázal honit svou popularitu po vrcholcích strmých křívek takovými nechutnými excesy. Promiňte, neslyším vás... cože? Že už tak vytrvale činím po čtyři dlouhá léta? Kurva, no jo!

Atmosféra horkých letních dní vtrhla bez zaklepání do dveří a smetla všechny zúčastněné subjekty šokující teplotní vlnou. Abych svým dílem přispěl k její intenzitě, vzal jsem na sebe osvědčený zimní kabát a snažil se v lidech vzbudit dojem, že nemají ke zjednodušenému odívání žádný pádný důvod. Drtivá většina rutinně pochodujících těl však mé nonkonformní ponoukání jako obvykle nepochopila, což nepříjemným způsobem prouhloubilo mé přetrvávající deprese z neoblomnosti zásadového českého lidu. Už mě to pomalu přestává bavit. Je to jako sypat perly sviním.

I když jsem dosud neměl to štěstí shlédnout zatraceně pokrokový snímek 'Salo - 120 dní sodomy', kterému se bez větších problémů podařilo obsadit čelní místa hned v několika žebřičcích nejodpudivějších filmů všech dob, po dnešním ICQ rozhovoru s R.Š. mám o mravnostní úrovni tohoto zlatého střípku světové kinematografie téměř dokonalou představu. Mimochodem, už jsem se zmiňoval, že si hodlám zpříjemnit některé z nadcházejících sobotních odpolední spojitým pásmem filmů Guinea Pig 1 a 2, Salo, The Death Mills, Highways of Agony, Mechanized Death, Signal 30 a Faces od Death 4? Jelikož se bude ve všech jmenovaných případech jednat o mé osobní premiéry, jsem skutečně zvědav, zda z tohoto filmového odpoledne vylezu duševně zdráv.

A když už jsme u těch logů, nesmíme samozřejmě zapomenout ani na IRC...

Po několika letech bezstarostného žití jsem v regionálních novinách zabrousil na stranu č. 7, kde se jakýsi zoufalý neumětel obohacuje náhodným generováním zběsilých životních instrukcí, které jsou v hlavách širého lidu zakořeněny pod značně diskutabilní přezdívkou 'horoskopy'. I když jsem v obsáhlém výčtu všech porodních skupin jako obvykle nenašel Kainovo znamení, které mi dal osud do vínku místo nicneříkajících označení z říše zvířat, zabořil jsem svůj zrak do Střelce, jehož obecná charakteristika nejlépe vystihuje perkusívní povahu mého nitra, a vyzvěděl následující:

Menší finanční částka přijde jako na zavolanou. Nevracejte se ani ve vzpomínkách k bývalé lásce. Za prvé si to nezaslouží a za druhé si nyní na jaře najdete lepší, mnohem zajímavější. Neobávejte se věkového rozdílu.

S vidinou světlých pedofilních zítřků jsem tedy nalistoval o tři stránky dále a v pravidelné rubrice 'Valáškova anketa', zaměřené na šokující názory předškolních dětí, začal promptně hledat svého životního partnera. Hned v úvodu se stala mým favoritem šestiletá komerční zrůda jménem Honzík Hlavica, která na otázku 'Na co se ve školce v nejbližší době těšíš?' odpověděla slovy 'Já se těším, až budeme hledat poklad, mohlo by v něm taky být zlato'. Až do tří čtvrtin ankety jsem pro tento výrok nenašel konkurenta, avšak v závěrečných bojových liniích se přeci jen našlo dítě, které dokázalo Honzíkovu vrozenou hrabivost svou odpovědí zastínit. Tou vyvolenou je stejně stará Andrejka Ondryášová, jejíž dominantní budoucí potěcha směřuje k okamžiku zřízení integrované sauny - ta smutná část odpovědi se skrývá v konstatování, že tato potní komora vznikne až po jejím odchodu do školy... Cítíte tu odevzdanost svému snu? Tu planou a kultivovanou zášť? Tu sekyru, která bez výčitek přetíná nosný krk veškerých nadějí? Proboha, to děvče musí být mé!