Den94ek 2002 - Jude Power! [beta]

Snad aby nebylo úterý ani tento týden zbytečně fádní, byl jsem dohnán k účasti na školení v ostravské centrále naší trestuhodně objemné firmy. Jak se ukázalo, až na jednu čestnou výjimku, kterou bylo doplnění půlhodinového spánkového bloku, vyraženého z jeho svaté pozice mezi druhou a třetí hodinou ranní klínem v podobě manželské hádky na sousedním podlaží, školení zcela dokonale splnilo svůj účel a bylo tedy naprosto zbytečné. Zvláštní. Člověk by řekl, že tuto nelichotivou vlastnost nevyhnutelně dostávají do vínku. Školení nebudou spasena.

Spasen však rozhodně bude Český rozhlas, který nás během zpáteční cesty oblažil naprosto neuvěřitelnou zprávou o statečných selátkách, která se nenechala ukrást zlodějem a svůj plánovaný únos zmařila hrdinným rozptýlením do všech myslitelných směrů a následným ukrytím v blízké kupce sena. Ne lidé, ale prasata jsou božími dětmi!

Den daňové svobody zaklepal a vešel do dveří ještě dříve, než jsem stihl být uvědoměn o jeho existenci. Jak jsem zjistil, s jeho uměleckým vstupním číslem plným vesměs trapné nášlapné akrobacie zároveň končí ta část roku, během níž jsem pracoval na stát, a nyní až do bouřlivé silvestrovské noci budu vydělávat jen a jen na sebe. Jakmile jsem zjistil tuto šokující skutečnost, můj roztěkaný škleb v okamžiku ztratil pojem o hranicích obličeje. Beze známky blížícího se triumfu jsem sklouzl pohledem na křeslo v severním rohu a nenápadně pokynul pánovi v šedém obleku, aby se po nehybném tříměsíčním posedu vztyčil a konal svou jedinou povinnost. 'Já jsem v tomto bytě Den daňové svobody, ty nulo!' ozvalo se dunivým barytonem směrem k ustaranému vyžleti, nervózně postávajícímu u vnitřní části prahu. 'Ale... ale jakto?' zeptal se blbeček. 'Takto!' zaburácel stín ze severního rohu a přesekl subtilní postavu vedví vrženým výpisem z mého bankovního účtu. Když mi cár přistál spolu s kusem slinivky břišní u nohou, věděl už každý, kde je chyba. Kromě mě.

Je-li nejlepším kuchařem hlad, pak roli nejlepšího manažera jakosti práce zastává zcela jednoznačně tvůrčí krize. Tato sympatická ženuška, která velmi často neváhá vrazit elastické prsty do mých nosních děr a vytáhnout jimi ven převážnou část mozku, jehož probleskující obrys se pak marně snažím ulovit zuřivým mácháním pažemi ve vzduchu, totiž dokáže spolehlivě ochromit veškeré snahy o jakýkoliv zásah do pečlivě motaného chuchvalce tolik skandalizované autorské činnosti. Co s ní, k ďáblu? Hýčkat se nedá, zastřelit také ne, o umístění do potupné rukodělné výroby nemůže být ani řeč. Inu, chytrá holka - věděla, jak si to zařídit.

"Teď jsem ti slyšel, že se v nějaké vesnici narodila už poněkolikáté trojčata. Ty vole, tam snad musí být nějaká biologická dotace těhotenského procesu nebo co. To bych taky chtěl... chápeš... manželka třikrát vrhne a máš osobní gardu..." (R.M.)

Podrobné vyšetřování smrti malého dítěte, které před několika dny ukončilo svůj dlouhý a strastiplný život skokem z okna, zatímco jeho matka neuváženě korzovala po sprchovém koutě, dovedlo odpovědné činitele ke zcela obludnému závěru. Jak se totiž ukázalo, celá inscenovaná sebevražda byla dílem matky, oslepené neopodstatněnou záští ke svému manželovi, jehož chtěla tímto hanebným činem potrestat. Bohužel však při své hrdinné defenestraci (dle svých slov) spoléhala na to, že se mezi dítě a gravitační zákony postaví držáky na prádlo, které již po delší dobu drželi ve svém vlastnictví osadníci o patro níže situovaného bytu. Inu, co se nestalo - nebyly tam! Dítě proto absolvovalo zcela legitimně akcelerovaný pád z patnáctimetrové výšky, v jehož závěrečné fázi podtrhlo bizarnost celé situace přilehnutím na záda jakéhosi nešťastného muže, který před domem zrovna skládal zboží. Je to smutný příběh.

Jelikož se redakce Novy ani tentokrát nijak zvláště nevytáhla, byli jsme opět ušetřeni jakýchkoliv záběrů přímé akce. Jak ale jistě víte, redakční štáb Den94ku je mistrem řevnivé postprodukce, pročež vám můžeme několik statických záběrů z okamžiků těsně před samotnou tragédií zprostředkovat.

No, moc se nám to nepovedlo, co myslíte? Ale my si to můžeme dovolit.

Dnešní výlet do světa čajového opojení přinesl naprosto bizarní a nečekaný zážitek. V okamžiku, kdy se obě ručičky nástěnných hodin začaly přibližovat k číslici 12 a slečny za barovým pultem začaly pošilhávat směrem ke konci pracovní doby, se k našemu stolu připletla přibližně pětadvacetiletá paní s poměrně zachovalou vizáží a načala komunikaci slovy 'Hoši, vy jste se strašně ožrali!' R.M. neváhal a odvětil, že tomu tak rozhodně není, na což dotyčná zareagovala omluvnou větou 'No vy né, ale já jo!' a k mému šoku se svalila na silně nedostačujících 20cm volného sedacího prostoru vedle mé věky zkoušené zadnice. Následovala tato plodná debata:

Paní: To je hrůza, já jsem se fakt strašně ožrala...
FK: No a... budete zvracet?
Paní: Ne, nebudu zvracet, ale... manžel bude strašně nasraný... a já si dám ráno sprchu a řeknu miláčku, to je OK. A bude to OK.
FK: Aha.
Paní: No ale jsem strašně ožralááá...
FK: A zaplatil vám to někdo?
Paní: No jo... o to já se nemusím starat... já jsem podnikatelka...
FK: Aha... no tak to jste nám mohla zaplatit tady tu útratu, kterou jsem těžce zasanoval z mých dělnických stravenek!
Paní: Vy jste dělníci?
FK: Bože chraň... opak.
Paní: Takže intelektuálové!
RM: Jojo, knihovník!
FK: Jaja...
Paní: Já vás zaměstnám... co děláte?
FK: No já jsem... hmmm... spisovatel?
Paní: Jo? A co píšete...
FK: No... to je těžko říct... já mám takový hluboký záběr...
RM: Hluboký záběr má bagrista.
Paní: Jo, to jóó...
FK: Víte... já píšu tak různě, taková nespolečenská témata.
Paní: No ale to může být cokoliv... co teda?
FK: No prostě to, do čeho se nikomu nechce... třeba když je nějaká moc ošklivá automobilová nehoda, tak prostě někdo musí napsat, že byl mozek na předním skle...
Paní: Takže ty se teda zabýváš jako tou perverzí z toho všeho, jo? To musíš mít celkem depresivní život... (tykačka)
RM: No ale vždyť je tak optimisticky oblečen...
FK: Je to v pohodě...
Paní: Ježiš já jsem se ožrala...
Paní 2: Ivo, jdeš na záchod...?
Paní: Jo, tak já jdu teda tam...
FK: Dobře, běž to tam zkontrolovat.
RM: Kdo to byl tyvole?
FK: Jak to mám vědět?
RM: Ty ji neznáš?!
FK: Ne.

Je těžké popsat slovy bizarnost této situace. Pochopil bych, že se něco podobnému může odehrát v restauraci 4. cenové skupiny, nicméně v podniku, kde tvoří převážnou část klientely poměrně vysoké společenské vrstvy (kam soudě dle oblečení a vizáže tato paní očividně patřila), se jednalo o překvapení. Jedno je však jisté - zavedením družného rozhovoru jsem drasticky šokoval sám sebe. To přece nejsem já...? Anebo snad... mám to! Já jsem dva! Damn!