The Cure: Dream Tour - Sportovní hala, 12.4.2000
Na základě vlastního prožitku sepsal FK
Stupeň úchylnosti 0: Nekontaminováno
"The Cure show? Wow, are you trying to look like Robert? Staying up late all week or just some coal under the eyes?" - Karl H.
Předem se omlouvám, že recenze nebude nijak detailní, jelikož jsem si zapomněl brýle. Čtenářův satisfakční deficit jsem však vyrovnal hrubou fyzickou námahou při osmi trestných kolečkách kolem válcovny okoralých chlebů, proto žádné cavyky!
Do Sportovní haly (promiňte, Paegas areny) jsem vstoupil kolem třičtvrtě na osm a vidouce již celkem kompaktně srocený dav v kotli, vydal jsem se na tribunu, která byla tentokrát celkem netradičně umístěna podélně, stejně jako pódium na protější straně haly. Levý sloup pódiové konstrukce mi sice zamřížoval přibližně čtvrtinu promítacího plátna a celého klávesáka (na jehož jméno si nevzpomenu ani kdybyste mě mučili promítáním hokejových přenosů), ale všechny ostatní náležitosti jsem měl plně pod (rozostřenou) kontrolou. Již za necelou půlhodinu po příchodu zazněly první tóny písně Out Of This World.
Koncert byl neuvěřitelně dlouhý a plný fantastických úderných momentů ála začátek In Your Room na vystoupení Depeche Mode před dvěma lety. Ke zvýraznění emocionálně kritických chvilek navíc přispěly velice energické světelné efekty, které bohužel později poněkud ztratily elán a např. během nářezovky From The Edge of The Deep Green Sea srazila poklidná atmosféra světel celkový dojem z písně tak na polovinu. To se však nedá říci o světelném šílenství během 'Shake Dog Shake', při kterém začalo pódium v jeden okamžik celé blikat rychlostí stroboskopu (epileptikův ráj), a o pekelné stylizaci s působivě "hořlavou" projekcí při písni '39'. Ach ano, videoprojekce, vždyť o ní mluvím. Jak již bylo řečeno, promítané grafické excesy jsem měl zčásti zakryty nosnou konstrukcí, nicméně ani tato moucha s náběhem na masařní charakter mi nezábranila ve zjištění, že valnou kvalitu neměly, nebo ji zkrátka velice zdařile skrývaly. Jednalo se o klasické efekty, které by zvládl zřejmě každý pokročilejší demař. Ojedinělým světlým okamžikem byl již zmíněný tématicky vhodně zařazený plamen při '39' a za zmínku, ovšem pouze za zmínku v (závorce, která má nižší hierarchické postavení, stála rovněž jakási real-time koláž, při které byl aktuální stav Robertovy obličejové gymnastiky promítán do středu vhodně vybrané textury a dále několik vynikajících doprovodných fotografíí. Bohužel si nepamatuji, které písně byly takto doprovázeny. Situační variabilita mi vymazala mozek). Přílišná skromnost při vytváření vizuální části mne celkem mrzí, protože většina produkce The Cure přímo svádí k dynamickému obrazovému doprovodu. Kdo někdy viděl videoklip k písni Candle od Skinny Puppy již přibližně tuší, co mám na mysli. I tak to ale bylo pořád daleko lepší, než předloňské ovocné orgie střižené módní přehlídkou a podobnými kravinami, které vůbec nesouvisely s věcí (opět narážím na DM).
Jak už tomu tak bývá, nejbouřlivější reakce ze strany publika sklidily stěžejní střípky ze starší tvorby jako Inbetween Days, Fascination Street a From The Edge Of The Deep Green Sea. Z nového alba jsem zaznamenal obrovský aplaus zejména po prvních a posledních dvou hraných písních ('Out of This World' & 'Watching Me Fall', '39' & 'Bloodflowers', nepočítám-li přídavky). Některé starší i nové písně byly k mému překvapení zajímavě upraveny, je však sporné, zda se tak stalo k jejich prospěchu (týká se zejména divné 'Disintegration', od které jsem osobně očekával mnohem více). Tak či onak, zpěv byl úžasný a ozvučení jakbysmet.
Trocha osobního plku neuškodí, proto si mohu s klidným srdcem postěžovat na postaršího "strejce", který se vedle mě znenadání vyskytl ke konci koncertu a začal demonstrovat své nadšení poněkud společensky nevhodnou formou. Pískal totiž tak hlasitě a tak často, že jsem mu měl asi po čtvrt hodině sto chutí udělit kárný úder diářem za pohrdání tiskem. Nicméně, tento kosmetický kaz neměl nejmenší šanci zhatit zážitek z tohoto po všech stránkách vynikajícího koncertu.
A tím je řečeno vše.
(c) 1998 Frederik de la Krueger
(13/4/2k)