Od doby, kdy Matka Boží ukázala 13. července 1917 třem dětem ve věku 7, 9 a 10 let Peklo, musím pokaždé, když je 13. července, pomyslet na potlačovanou realitu – Peklo.

Proč naši kněží téměř vůbec nemluví o Pekle? Proč nenásledují příklad Pána Ježíše, který o této realitě hovořil poměrně často? Proč nepřiznávají tuto skutečnost ani sami sobě s ohledem na svou vlastní věčnou spásu, aby nás byli schopni přesvědčit, že hřích je něco odporného a strašného, co nemůžeme odbývat jako hloupost a říkat: »To je pro každého jeho záležitost«? Nepřesvědčují nás teror a války současnosti stále více o tom, že nejen Bůh dává slunci svítit »na spravedlivé i nespravedlivé«, nýbrž že i satan, vládce tohoto světa (Jan 12,31; 14,30; 16,11), zavaluje dobré i zlé nemocemi, neštěstími a slepou záští?

Irsko-anglický spisovatel Clive Stapel Lewis jednou poznamenal, že Bůh nikoho nepřijme po smrti se slovy: »Apríl, já jsem tě stejně spasil!« Bůh nás lidi stvořil jako svobodné a tuto naši svobodu respektuje. Již jako 11letého mě zajímal problém, zda by Bůh mohl stvořit tak vysokou horu, že by ji sám nemohl překročit. Touto »horou«, jak jsem později poznal, je lidská svoboda. Projevem této svobody také je, že dnes stále více potlačujeme a zamlčujeme pravdu o Pekle. Kristus ať si říká, co chce: my o tom jednoduše nechceme nic slyšet.

Ale nebe nemlčí. 13. července 1917 svěřila Matka Boží při svém třetím zjevení tajemství, jehož první částí bylo vidění Pekla. V r. 1942 jediná dosud žijící vizionářka Lucie je »z čisté poslušnosti a s dovolením nebes« popsala a zveřejnila v církvi (viz Světlo č. 30/2000).

Již při svém prvním zjevení 13. května 1917 hovořila Matka Boží o Pekle. Ptala se dětí: »Jste ochotny přinést Bohu každou oběť a přijmout každé utrpení, které vám chce seslat, abyste dosáhly smíru pro mnoho hříšníků, kteří urážejí Boží majestát, a abyste dosáhly obrácení hříšníků, kteří spěchají do Pekla...?«

To děti přivedlo k zamyšlení. Především Hyacinta, které bylo sotva sedm let, chtěla vědět: »Paní říkala, že mnoho duší přichází do Pekla. Co je Peklo?« Desetiletá Lucie se jí pokoušela vysvětlit: »Peklo je hluboká jáma plná divokých zvířat spolu s velkým ohněm, kam jsou svrženi ti, kteří hřešili a nevyzpovídali se; tak hoří navždy.« – »A ven se už nedostanou?« – »Ne,« odpověděla Lucie. – »Ani po mnoha, mnoha letech?« – »Ne, nikdy. Peklo nikdy nepřestává. Kdo přijde do nebe, zůstane tam navždy.« – »A tak kdo přijde do Pekla, už nikdy odtud nevyjde?« – »Již jsem ti řekla, ne. Nevíš, že nebe a Peklo jsou věčné? A to znamená, že nikdy nepřestávají, nýbrž trvají navěky.« – »Aniž bychom to věděli,« vyprávěla Lucie později, »udělali jsme hned týž den rozjímání o Pekle a věčnosti.« A to byla současně příprava na vidění Pekla 13. července.

I po tomto vidění to byla především Hyacinta, která se touto strašnou pravdou zabývala: »Nepřestane Peklo ani po mnoha, mnoha letech?« A jindy: »Nezemřou přece jen ti lidé, kteří tam hoří? ...A nestane se z nich popel? ...A když se za hříšníky mnoho modlíme, Pán je tam již nepošle? A když přinášíme oběti? ...Ubožáci! Musíme se modlit a přinášet za ně mnoho obětí!«

Otřesná je i tato zpráva: Často sedávala Hyacinta pohroužena do myšlenek: »Peklo! Peklo! Je jí tak líto duší, které přicházejí do Pekla! A ti lidé tam hoří v ohni jako uhlí!« Pak Hyacinta poklekla a modlila se modlitbu, kterou Matka Boží naučila děti na konci velkého tajemství: »Ó můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně. Přiveď do nebe všechny duše a pomoz těm, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.« Někdy se zdálo, že Hyacinta se vrací do skutečnosti jako ze sna. Volala ostatní: »Lucie, Františku, chcete se se mnou modlit? ...Musíme se mnoho modlit, abychom zachránili duše před Peklem. Přichází jich tam tak mnoho!... Proč Madona neukáže Peklo hříšníkům?... Kdyby je mohli vidět, nehřešili by a nedostali by se tam... Musíš Paní říct, že by měla ukázat Peklo všem lidem (kteří jsou v Cova da Iria). Uvidíš, že se obrátí.« – Hyacinta chtěla také vědět, které hříchy (=linky - pozn. FK) přivádějí lidi do Pekla. Lucie odpověděla: »To nevím. Snad nechodí na mši, říkají škaredá slova, vyslovují kletby, klnou a co já vím!« – »A kvůli jednomu slovu přijdou do Pekla? « – »Co chceš? Když je to hřích...« – »Ale co by je to stálo, kdyby šli na mši? Jakou starost mi dělají ti hříšníci! Kdybych jim tak mohla ukázat Peklo!« A před svou smrtí Hyacinta řekla: »Jdu nyní do nebe, ale protože ty ještě zůstaneš dole, řekni přece všem, když ti to Madona dovolí, jaké je Peklo, aby nehřešili a nedostali se tam.« A často opakovala: »Jak mnoho lidí přijde do Pekla, jak mnoho lidí!«

Ano, pravda o Pekle, kterou Maria ukázala třem dětem, patří dnes k zapomínaným, potlačovaným pravdám.

Potlačuje se, že existuje Peklo. Potlačuje se, že jsou hříchy, které vedou do Pekla.

Potlačuje se, že se nemohu vymlouvat na »zlé okolí«, nebo na »špatné sklony«, nebo na »slabou vůli«, že se musím před Bohem zodpovídat ze svého jednání a zanedbávání.

Potlačuje se, že Kristovo utrpení bylo pro naše hříchy nevyhnutelná cesta vykoupení a že každý hřích působí našemu Pánu bolest.

Potlačuje se, že Peklo vůbec není prázdné, jak se snažil doufat Hans Urs von Balthasar ve své knize »V co smíme doufat?«, nýbrž že např. »Jidáš přijal trest za svůj hřích« (Liturgie Zeleného čtvrtku), jak to Ježíš předpověděl: »...nikdo z nich nezahynul, jedině ten, který propadl záhubě« (Jan 17,12). Potlačuje se, že Peklo je jako »velké moře ohně«, že zatracení vyvolává »výkřiky bolesti a zoufalství«, jak viděly fatimské děti.

Pravda o Pekle nás může naučit dvěma věcem: abychom se varovali brát hřích na lehkou váhu nebo spoléhat opovážlivě na jistě bezmezné Boží milosrdenství a mysleli na to, že jsme voláni k lítosti, obrácení a pokání. Pravda o Pekle nám může také připomenout, »že mnoho lidí přichází do Pekla, protože není nikoho, kdo by se za ně modlil a obětoval«, jak řekla Maria dětem 19. srpna, že tedy můžeme druhé svými modlitbami a svými obětmi (pokáním) zachránit od věčného zavržení.

Není to zvláštní, že Ježíš právě i za našich dnů ukládá lidem, aby mluvili o skutečnosti Pekla? I sestře sv. Faustině! Maria Faustina Kowalská musela vidět Peklo a rozjímat o něm. Ve svém deníku při osmidenních exerciciích od 20. do 27. října 1936 v Krakově napsala: »Dnes mě anděl zavedl do propasti Pekla. Je to místo velkého utrpení; jeho plocha je strašně veliká. Druhy trápení, která jsem viděla, jsou tyto: První trápení, které Peklo působí, je ztráta Boha; druhé – ustavičné výčitky svědomí; třetí, že tento stav se už nikdy nezmění; čtvrté soužení je oheň, který bude duše pronikat, aniž by je zničil; je to strašné utrpení; je to čistě duchovní oheň, který zapaluje Boží hněv; páté soužení je ustavičná tma a strašně odporný zápach; i když je strašná tma, ďáblové a duše se navzájem vidí; vidí všechno zlo druhých i své vlastní zlo; šesté soužení je ustavičná společnost satana; sedmé soužení je strašné zoufalství, nenávist vůči Bohu, urážky, kletby a hanobení. To jsou soužení, kterými trpí všichni zavržení společně, ale to není ještě všechno. Jsou zvláštní soužení pro jednotlivé duše, totiž utrpení smyslů. Čím jednotlivá duše hřešila, tím bude také trestána strašným a nepopsatelným způsobem. Jsou strašná Pekla a propasti trestů, kde se liší jedno soužení od druhého. Kvůli tomuto soužení bych byla umřela, kdyby mě Boží všemohoucnost nepodržela. Hříšník musí vědět, že bude po celou věčnost soužen tím smyslem, kterým hřešil. Píši o tom na Boží příkaz, aby se žádná duše nemohla vymlouvat, že Pekla není anebo že tam nikdo nikdy nebyl a nikdo neví, jaké to tam je. Já, sestra Faustina, jsem byla na Boží příkaz v propasti pekel, abych dosvědčila duším, že Peklo existuje... Co jsem napsala, je skromný stín věcí, které jsem viděla. Mohu poznamenat jedno, jsou tam převážně duše, které na Peklo nevěřily.« (Deník sestry Marie Faustiny Kowalské)

Proč se tato pravda tak tvrdošíjně zamlčuje? Proč nechceme slyšet to, co Kristus mnoha způsoby znovu a znovu dosvědčuje? »Říkají, že nikdo nepřijde do Pekla. Popírají Peklo nebo spoléhají na moje milosrdenství, které prý by nikoho nemohlo přenechat Peklu. – Kvůli těmto bludným učením a bludům Peklo nepřestalo existovat. Už kvůli tomu velkému množství nekajících. Stejně tak mu neujde velké množství mých kněží.« (Ježíš k Msgr. Ottavio Michelinimu v knize: Ne já jsem chtěl tuto hodinu, poselství ze dne 17. září 1975) 19. září 1975 Ježíš řekl: »Uvědomuješ si tragický osud mnoha mých kněží, kteří velkými kroky kráčejí vstříc věčnému zatracení? Může být na světě větší, strašnější tragédie než toto?

Může být ďábelštější zamlžení, než když v dnešní době falešní učitelé tvrdí, že není Peklo a Boží milosrdenství nemůže dopustit věčné zavržení duše? Kazatelé těchto bludů a mylných nauk chtějí vyřadit Boží spravedlnost, i když musí vědět, že ve mně jsou milosrdenství a spravedlnost neoddělitelně spojeny.«

Je jasné, že takové »poselství« naráží na odpor. Odporuje totiž takovému »pastoračnímu konceptu«, který postavil do středu jen a jen »milosrdného Boha«. Je třeba však dát na srozuměnou, že právě ani sama sestra Faustina, která stále hovoří o Božím milosrdenství, takže Marie Winowská dala její knize právem titul »Nárok na milosrdenství«, nezamlčovala pravdu o Pekle.

Měli bychom mít na paměti, že Matka Boží se nebála ukázat dětem skutečnost Pekla, jako by nám chtěla říct: Tuto pravdu není možno skrývat před nikým, ani před dětmi!

Der Fels 7–8/2000